Také můžete navštívit můj druhý blog


Generální úřad pro tmu - 1. část

6. března 2017 v 21:33 | Raja Luthriela |  Generální úřad pro tmu
Onehdá jsem při zkoumání kapely "Umbrtka" nalezla píseň "Generální úřad pro tmu". Tehdy jsem však ještě netušila, že na její motivy vynaleznu povídku. Už jsme někdy psali fanfikci na industriální black metal? Neskutečně mě to baví. Je to taková fantas magorie. Plná symboliky. Moje kravina, za kterou si jistě zasloužím kamenovat, rozkrývá běžný pracovní den bezejmenného zaměstnance a čtenářovo průvodce po budově. A vlastně nebýt "Metra 2033" a některých antilologických zážitků z práce, které jsem pozměnila a hodně zveličila, ani by ten nápad nevznikl. Plus ještě nějaký ten vliv Orwellova díla "1984" a konspiračních teorií. Nakonec docela poučné dílo.



1. část

Když jsem byl ještě mladší, myslel jsem, že tma zajímá jen ošklivce a šeredy, protože v ní mohou ukrýt svou ohyzdnost. Později jsem zjistil, že i některé vlády jsou ochotny za dobrou tmu slušně zaplatit.
Ano tma mě živí. Potažmo úřad kde je vážena a kam denně vyrážím ještě před svítáním.
Ty ozubené betonové hradby, jimiž je obehnán mi už připadají tak známé, že už je ani nevnímám. Jdu po rozmlácené cestě až k vrátnici, přiložím čipovou kartu k snímači a brána mě pustí do areálu. Pozdravím chlápka s lysinami na hlavě a stařeckými skvrnami na obou tvářích, který tam sedí, co si pamatuju. Prodírám se skrz osiřelou zpustlou zahradu, vyhýbám se vzrostlým bolševníkům polámaným od minulé vichřice. Vstoupím do temného nízkého domu bez oken podobajícím se spíš protiatomovému krytu, než úřední budově. Zabočím do chodby osvětlené blikajícími bzučícímu zářivkami, kde je cítit směsice nejroztodivnějších pachů. Už si ani nekryju nos svým špinavým rukávem. Nemá to cenu. A já sám jsem tím už stejně prolezlý. Procházím kolem laboratoří, kde se provádí pokusy na lidech. Ozýval se odsud řev, při kterém slabším povahám vstávaly vlasy hrůzou. Už jsem měl tu čest s těmi, co řídili získávání tmy z polomrtvých těl. Byli to pološílení cynici, co si i při jídle vyměňují zážitky z práce. Zasychající stříkance krve z podlahy a stěn se pak umívaly Savem.
Není to však jediný způsob. Tmu těšíme v dolech, odchytáváme ji, když ji někdo vykašlává. Když někdo křičí tmu ze spaní. Taky se o to někteří naši zaměstnanci starají.
Potom zabočím doprava a sejdu po schodech dolů a zamířím rovnou do své podzemní kanceláře. Odemkl jsem zrezivělým klíčem oprýskané dveře s namalovanou lebkou se zkříženými hnáty a pečlivě je za sebou zase zavřel. Poslepu jsem rozsvítil lampičku. Dvacetiwattová žárovka pak osvětlila holé zdi, ze kterých se místy odlupovala omítka a flekatý kobereček plnící úlohu rohožky. Jakou měl původně barvu? Zelenou? Béžovou? Či snad červenou? Ale asi už k téhle místnosti tak nějak patří. Asi jako já. Jsem si tím povinně jistý. Na lepší kancelář nemám nárok. Můžu být rád, že mám aspoň tu točící židli s utrženým opěradlem. Že u toho svého účetnictví nemusím stát. Nebo ležet pod psacím stolem bez šuplíků a s počítačem, který už dávno nešel spustit. Všechno přepisuju ručně a mám ve všem perfektní pořádek. Musím mít. Sabotáž a ni omyl si nemůžu dovolit. Nikdy.
Vlastně už ani skoro ani nevím, jak vypadá denní světlo. Prodlévám tu šestnáct hodin denně a někdy ještě déle. Nedívám se už ani na hodiny. Není co tím získat. Stejně se čas vleče, jak nejpomaleji může.
Posadil jsem se a ze zaprášené skříně jsem vytáhl plesnivý šanon, kde v euro deskách byly založené nejrůznější faktury. Naposled velké dřevěné bedny tmy objednali Němci. Respektive bedny tmářských tiskovin a rukopisů. Co s tím budou dělat, to netuším. 90% toho všeho nám stejně vrátí zpátky. Sveze se to výtahem ještě o dvě patra níž, přebalí třeba do tmavomodrých fólií a pak tu samou tmu pošleme zpátky, až jí budou potřebovat znovu.
A teď nám ještě nařídili tu elektronickou evidenci tržeb. To bude administrativně náročné. Určitě mě pak vymění za někoho, komu to budou moci svěřit. Ale třeba ne. Doufám, že ne, protože nevím, kam bych se vrtnul.
Že by mi konečně šéf pořídil funkční stroj a internet? Budu moct konečně podsouvat tu nejhustší tmu na dark web a konečně mě povýší za svou iniciativnost. Nebo mi řekne, že jsem jen účetní a že se nemám cpát mezi machinátory. Ach jo. Člověk tu dře. Práci dělá jen pro tu pitomou práci a pro tmu a pořád nic. Nic. Je to zoufalá situace.
Ach, jak já si vážím přísné důvěry nadřízených a důvěrné nemluvnosti kolegů. Tedy vážil bych si. Kdyby kolegové od ráda do večera nežvatlali o sázení rajčat, o dětech, o vnoučatech a o svých spolupracovnících a nadřízení nám všem skrze svou podezíravost neporučili nosit do práce průhledné igelitky, aby bylo vidět, že tu tmu nekrademe. Ano, asi náš generální úřad pro tmu opravdu dostojí svému jménu, protože s takovým tmářstvím jsem se nesetkal ani na základce.
Kdybych to tu řídil já, žil bych si docela jinak. Měl bych kancelář v přízemí a s okny s výhledem na trnkové křoví. Pořídil bych si záclonky. V létě bych si větral. Dýchal čerstvý vzduch. Nosil sako. Dokonce bych chodil domů před desátou hodinou večer. Tento komfort bych si opravdu užíval. Asi si říkáte, proč se nesnažím bojovat za svá práva. Vždyť můj zaměstnavatel evidentně nedodržuje zákoník práce. Hlavně za právo profesního růstu. Jenže nejsem schopný komukoliv a čemukoliv velet nebo nedej bože za cokoliv bojovat. Mám tak trochu sociální fobii a po letech strávených tady jsem beztak světloplachý.
Chabě svítící žárovka zablikala a zhasla. To mi tak ještě scházelo. Nyní se budu týden doprošovat, abych mohl vyfasovat novou. Koupit si jí nemůžu. To mi pracovní doba nedovoluje. Ještě že svojí starou čelovku nosím v kapse prakticky neustále. Ale ta taky už dodělává. Vytáhl jsem jí, nasadil na hlavu a rozsvítil. Takhle je to lepší.
Ozvalo se zaklepání. Polekaně jsem nadskočil. Narovnal jsem si umolousané tričko s dlouhým rukávem, a co nejklidnějším hlasem jsem zvolal: "Dále."
Do kanceláře vešla kulhavá žena s rozcuchanými vlasy a vytřeštěnýma očima. Od vidění jsem jí poznal. I v té tmě. Je ze sekce pro stín. Co po mě asi chce? Nenávidím je a závidím jim jejich práci. Operují se slunečním světlem, staví před něj budovy, vyrábí umělé mraky a to všechno pro rychlou spásu před ním. A já hniju s téhle cele s prasklou žárovkou. Oni světlo mají. Protože bez něj by nedokázali stíny vytvořit. Možná bych toho mohl využít. Vetřít se do přízně té ženy. Měl bych u ní protekci. Je přece manželka vedoucího skladu s žárovkami. Možná bych mohl dostat tu úspornou. Takovou tu rtuťovou, co šetří životní prostředí.
"Dobrý den," pozdravila mě potichu a znovu mě tak vytrhla z mého zamyšlení. "Potřebuju, abyste zaúčtoval dodávku smogu a mlh pro Čínu."
"Dobrá," odpověděl jsem jí stejně tiše a přijal od ní papír. "Udělám to hned. Můžete na mě chvíli počkat?"
"Já ale na to nemám vůbec čas, pane. Musím ještě vymyslet a vytvořit stínoherní hologram, aby se ten plebs venku měl čím bavit a neměl hloupé otázky ohledně toho, jak funguje svět. Uvědomte si, jak je to zodpovědná práce. Lidi čím dál víc volají po světle. Mohlo by to znamenat náš konec. Musíme zvýšit výrobu tmy a stínů. Proti jejich vůli a pro jejich i naše dobro. Přece nechcete být po těch dvaceti sedmi letech bez práce. Nikde by nás nezaměstnali. Oficiálně neexistujeme. A nejhorší je, že i mezi námi jsou takoví kolaboranti, co sabotují činnost našeho institutu. Vy ale víte, kde takoví lidé končí."
"Tak a mám to," přerušil jsem její zapálený monolog. Během toho jejího proslovu jsem stihl fakturu založit do šanonu a vše zapsat do účetní knihy. "Co děláte po práci?"
"Co je vám do toho? Hleďte si svých lejster a dejte pokoj, ano?" jen za sebou práskla dveřmi a já zase osaměl. No, asi si budu muset žárovku obstarat legální cestou. Zapsat se na čekací listinu, vyplnit dotazník, obnovit přísahu, že zdrojem světla neohrozím tmu.
Vy ale víte, kde takoví lidé končí. Zněl mi v hlavě její hlas. Její kamarádka od strážců myšlenek si zřejmě pustila pusu na špacír. Jejich sekci taky nesnáším. Její členové nahlíží všem lidem do hlavy, zachycují nevhodné myšlenky a ty se snaží zadusit už v zárodku. Jestli se jim to nepodaří, nasadí mu svěrací kazajku a pošlou ho do laboratoří, kde se získává tma z lidských zdrojů. Znetvořené a zničené lidi potom pošlou do dolů.
Při té představě jsem se zachvěl. To moje myšlenky byly zaznamenány. Neúcta ke tmě se trestá. Musím to napravit.
Vstal jsem, vyšel z kanceláře a vyběhnul schody, při čemž mi píchlo v zádech. Pravda, ve svých čtyřiapadesáti letech bych běhat prostě neměl, ale to muselo jít stranou. Svižným krokem jsem prošel smradlavou chodbou. Dostal jsem se málem k hlavnímu východu. Tam jsem odbočil do jiné osvětlené chodby. Dokonalým a již dobře známým labyrintem jsem prošel a ke kanceláři šéfa, která byla hlídána jakýmsi zrzkem se samopalem.
"Důvod vaší návštěvy?" vyštěkl na mě a výhružně na mě zamířil. Tenhle je tu nový. Ten, co tu pracoval před ním, s tím se dalo i mluvit, ale tohle bude nějaký psychopat. Takový ten úderník, kterého náš úřad potřebuje a který to jednou dotáhne na velitele ozbrojených sil v téhle líhni polopravd a lží.
"Chci mluvit se šéfem," řekl jsem prostě a doufal, že to postačí. Přitom jsem lehce zčervenal. Muselo to znít děsně sebevědomě. Já ale takový přece nejcem.
"Jenom mluvit?" nadzdvihnul zrzek obočí a hlavní své zbraně mě odstrčil dozadu.
"Chci mu předvést svůj nápad, jak ještě vylepšit šíření tmy mezi lid!" zajíkl jsem se.
"A jste u něj hlášený?"
"Ne," pokrčil jsem rameny. "Ohlaste mě. Bude mít radost."
Ani nevím, kde se ve mně vzala taková odvaha. Být tak ledově klidný, když v nejbližší sekundě můžete skončit s ustřelenou hlavou. Asi jsem na tyhle manévry už zvyklý. A nejvtipnější na tom je, že tihle hlídači často bývají neuvěřitelně hloupí. Kdybych opravdu chtěl šéfovi ublížit, podařilo by se mi to. Pod falešnou záminkou bych se tam vloudil. Chvíli s ním kecal a pak bych mu zabodl pod žebra svůj zalamovací nůž za čtyřicet korun, co jsem si koupil před půl rokem o dovolené, když by nedával pozor. Pak bych vylezl jediným oknem v budově a to tím v jeho kanceláři. Prodral bych se trnkovými keři a bolševníkovým hájem. Pak bych pípnul s čipovkou a bránou ve vrátnici bych jako by nic vyšel na ulici. Tedy pokud by onen hlídač nezaslechl šéfův křik a nestřelil mě ze zadu ještě než bych vůbec pomyslel na útěk. Hm, taky možnost.
Zrzek neochotně sklonil samopal a zaklepal na dveře. Po hlasitém: "Vstupte," je otevřel a vlezl dovnitř. Chvíli si s ředitelem něco šeptali a pak mě pozvali dovnitř...

Další →
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis Rio Kurumi ┼ ┼Nemessis Rio Kurumi ┼ | Web | 8. března 2017 v 11:29 | Reagovat

boží díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama