Také můžete navštívit můj druhý blog


1. kapitola - Babiččin šílený nápad

23. ledna 2017 v 22:57 | Raja Luthriela |  Potomci Bellatrix Lestrangeové - 1. díl
Po dlouhé době, co se tu objevil prolog k mé HP fanfikci je tu konečné první kapitola. To víte. Trvalo to dlouho. Chtěla jsem si dát záležet. Aby to bylo něco dobrého. Že nesmím zklamat své čtenáře něčím průměrným. A i přesto mi něco na téhle kapitole trochu vadí. Prostě mi to přijde málo velkolepé. Jestli vás napadá, co zlepšit, klidně napište.



Babiččin šílený nápad
(editováno 28.1. 2017)

"Hej, Sebastiane, koukej se přestat loudat, nebo ti ten vlak ujede!" volala Rebeka Lestrangeová na svého jedenáctiletého vnuka. Sebastian jel totiž dnes poprvé do Bradavic, a tak si dal obzvláště záležet na přípravě. Prohledával i ty nejzazší kouty svého nevelkého pokoje, jestli si ještě něco nezapomněl. Bylo by nemyslitelné, kdyby odjel bez své sbírky kartiček z čokoládových žabek nebo nedej bože si s sebou nevzal šachy po otci, které opatruje jako oko v hlavě od té doby, co nabral jen trochu rozumu. Vždyť je to jediná památka na něj. Stejně jako je ta velká těžká kniha o historii anglických kouzelnických rodů památkou na matku.
Nikdy je neviděl. Byli oba odsouzeni k doživotnímu uvěznění v Azkabanu, v tom nejstrašnějším kouzelnickém žaláři na světě, za mučení, vraždy a další zločiny páchané proti nečistokrevným kouzelníkům a jejich přátelům. Znal je jen z vyprávění své babičky z otcovy strany a i tak o nich mluvila jen zřídka.
Sebastian měl velké černé oči a vlasy stejné barvy, ostře řezané rysy a trochu křivé zuby. Nebyl vysoké postavy, zato jeho velké nohy poměrně vyčnívali. V obchodech si boty musel kupovat v oddělení pro dospělé. Trochu ho to rozčilovalo. Připadal si tam vždy docela nemístně. Babička mu ale říkala, že až vyroste, tak budou úměrné k tělu. A že by snad potom mohl měřit kolem dvou metrů po otci. To by nemuselo být špatné. Aspoň by měl rozhled.
"Nikdy ve škole neupozorňuj na to, či jsi syn. Dnes je to společensky neúnosné. Věř, že už jen tvoje příjmení se může stát mnohým lidem trnem v oku. Ještě není čas se chlubit svým původem. To až Pán zla povstane a tvoji rodiče a strýček se dostanou na svobodu," pronesla Rebeka zaujatě, když strčila hlavu do místnosti.
Jen pokýval hlavou. Věděl moc dobře, co má na mysli. Prý trnem v oku. Spolužáci s ním vůbec nebudou mluvit. Proto se musí dostat do Zmijozelu, aby nebyl tak sám. Tam by to mohl uhrát i na to, jak je na své příbuzné hrdý a jak věří babiččiným řečem o tom, že až opět získá moc lord Voldemort, a to skutečně jednou stane, tak budou propuštěni se vší slávou mezi lidi.
Nedovedl si ani představit, v jakém stavu se mu rodiče vrátí. Vždyť Azkaban musí být hrozné místo. Jeho matka tam přece byla zavřená krátce po tom, co ho počala. Žil tam tedy necelých devět měsíců, než byl vyvrhnut na špinavou podlahu. Něco takového přece musí zanechat na člověku stopy, ne? Mozkomorové na něj působili stejně, jako na každého jiného vězně. Co ten chorobný strach z uzavřených prostor? Ty stavy úzkostí?
A to, že by se jeho rodiče a strýc Rabastan měli jednou dostat ven, ho taky neuklidnilo. Znamenalo by to pro něj velkou změnu. A Sebastian se změn bál. Prostě se necítil na to, aby teď, nebo i někdy v budoucnu dělal Smrtijeda. Sice ho na to babička připravovala odjakživa, ale něco se ani neustálým sekýrováním vštípit nedá.
"A opovaž se kamarádit s mudlovskými šmejdy a těmi krvezrádci. A jestli se dostaneš do jiné koleje, než do Zmijozelu, na místě tě přerazím. A hlavně se nikdy, ale opravdu nikdy nezamiluj do nějaké šmejdky. Dávej si na to pozor. Koukají jen na to, jak se vetřít mezi nás čistokrevné a pošpinit je svými nečistými geny." hlaholila dál.
"Vypadám snad na to, že by mě v jiné koleji přijali s otevřenou náručí? Samozřejmě že půjdu do Zmijozelu. Jak jsi říkala. Kvůli svému příjmení bych mohl mít jinde problémy," řekl Sebastian podrážděně. Neměl rád, když mu babička tímhle způsobem vštěpuje rodinný světonázor. Sám moc dobře věděl, co dělat, až mu nebude stát za zadkem. Přišla mu stará názory i vzezřením. Neměl důvod jí brát příliš vážně, ale také se nepotřeboval účastnit nějakých rebelií proti ustáleným zvyklostem rodu.
Rebeka zkřivila tvář do hrozivého úšklebku: "Nebuď drzý, chlapečku," procedila skrze zuby.
Prakticky nikdy nezvyšovala hlas. Ani v tom nejhorším rozčilení. Co jí ovšem chybělo na hlasitosti, to hravě dohnala psychickým terorem. A když jí opravdu na něčem záleželo, tak byla schopná i člověka zničit.
A ze všeho nejděsivější byly její oči. Tedy spíš oko. V mládi o levé přišla, a tak měla skleněné. Prostě šlo to poznat, že ho má. Ráda se chlubívala s tím, že každý její pohled nesnese. Lidem se z toho občas dělalo špatně. Zvlášť když na to zdravé neuvěřitelným způsobem šilhala. Podivný zjev podtrhovaly už značně prošedivělé po pás dlouhé vlasy spletené do copu a vysoká trochu zavalitější postava.
"Jdeš už tedy, nebo co? Já na tebe čekat nebudu. Vezmi jen to nejnutnější. Mysli na to, že to všechno potáhneš přes celé nádraží a pak ještě nakládat do vlaku, tak ať se nenadřeš." Rebeka se otočila na podpatku a odkráčela dolů do kuchyně.
Sebastian si povzdychl. Jeho babička je velice nepříjemná, ale za to obzvláště praktická žena. Což ho docela štvalo. Vždycky si něco naplánoval, a pak přijde ona a všechno zkazí. Vztekle zaklapnul kufr a skopnul ho ze schodů. Ne, on svoje věci přece nemusí unést. Stačí, když zapojí mozek a všechno půjde. V tom se projevila jeho dětská hravost, co byla zasunutá kdesi hluboko v jeho nitru a která se jen zřídkakdy vydrala na povrch.
"Chceš nám zničit barák, ty pitomče?" zasyčela Rebeka a Sebastianovi zmrzl úšklebek na rtech. Chytla ho za ucho: "Já tě nechápu. Vždyť jsem tě přece vychovávala stejně jako tvého otce a strýce a takové problémy s nimi nebyly. Rozhodně neházeli se zavazadly. Proč nejsi takový, jako oni? Copak nevíš, že můžeš všechno rozbít?"
"Když já myslel, že využiju gravitace, abych se s takovou tíhou nemusel namáhat," odpověděl Sebastian drze a snažil se vymanit z jejího sevření.
Rebeka ho pustila: "Laskavě nevymýšlej zlepšováky, když na to nemáš. A oblékej se, ať tam nepřijdeme poslední." Potom zalomila rukama: "U Merlinových vousů, proč zrovna já musím mít takového vnuka."
Sebastian nechápal, co pořád má. Vždyť se zase tolik nestalo. Kdyby mlčela, všechno by bylo o tolik jednodušší. Nikdy ho nenechá rozhodnout se sám za sebe. Neustále mu nakazuje, co je a co není třeba dělat tak, aby z něj byl solidní kouzelník. Neustále ho hlídá a stojí mu za zády. Docela se divil, že ho vůbec pustila do Bradavic. Vždyť tam přece bude mimo její dozor skoro celý rok. A může se dokonce zaplést s nekalými živly. Pravda. Shazovat kufr ze schodů je opravdu blbost, ale i za jiných okolností je na něj jako pes. Proč? Copak tak záleží třeba na tom, s kým se bude bavit? Vždyť nemusí být přece hned s každým nepřítel, jen aby se zavděčil jí a jiným sucharům podobného ražení.
Vzal si z věšáku svetr a zmoženě řekl: "Tak už tedy půjdeme." Už se těšil, až bude mimo její dosah. Potřeboval volnost, svobodu a klid. Chtěl být sám, aby mohl přemýšlet a snít. A to nemohl, pokud neustále cítil její přítomnost. Její dohled mu už pomalu začínal vadit. Něco takového nepotřeboval.
Ale pak mu Rebeka řekla něco, co ho značně vyvedlo z míry: "Jo, a abych nezapomněla, Basty. Četl jsi v poslední době Denního věštce?"
Sebastian nejistě přikývl: "Jasně. Proč?" Vždycky, když se jeho babička na něco vyptávala s tímhle šíleným výrazem ve tváři, nebylo to jen tak. Měla něco za lubem. Jako tenkrát když ho učila nenávidět mudly.
"A víš, o čem tam píšou nejčastěji?"
On pokrčil rameny. Většinou čte jen sportovní rubriku, ale tu ona určitě na mysli nemá. Babička přece nesnáší sporty. A nemá v lásce ani Jinotaj, který odebírá, aby si pro změnu přečetla něco, na co by mohla nadávat. Sebastian měl pocit, že když alespoň jednou za den něco nepohaní, není spokojená.
Ne, málem by se ani neodvažoval hádat, ale v tom zrak ulpěl na stole, na němž ležely noviny, kde právě vykukovala pohyblivá fotografie nejhledanějšího muže v Anglii. Ano, přišel na to. Sirius Black. Ten co o něm všichni píšou a mluví. Dokonce i mudlové. Jediný člověk, kterému se kdy podařilo utéct z Azkabanu. Bratranec jeho matky. Údajně i vrah. Co s ním má společného on?
"Týká se to jeho, že jo?" otázal se Sebastian a prstem ukázal prstem na ten téměř bulvární plátek. Ten člověk vypadal otřesně. Neměl z něho dobrý pocit. Proč se o něm vůbec bavit? Má to cenu?
"Chytrý chlapec," ušklíbla se Rebeka a uznale pokývala hlavou. "Teď poslouchej, co ti povím. Ten budižkničemu je zrádce své rodiny. Nikdy nebyl služebníkem Pána zla, jak je tam zmíněno, ale vždycky byl proti němu. A představ si to. Chodil dokonce i do Nebelvíru."
"No jo, ale v těch novinách píšou i -" začal opatrně.
"Že zabil i svého kamaráda Petera Pettigrewa? Těžko říct, jestli to je nebo není pravda. Ale to Pettigrew byl služebníkem Ty-víš-koho. Třeba se Sirius na něj naštval a vyřídil si to s ním. Co já vím?"
"To mi jako chceš tvrdit, že Black je zavřený tak nějak omylem? Že neprovedl ani polovinu toho co se o něm říká?" pronesl zamyšleně.
Sebastian se přemýšlel o tom, že mu babička bude dělat zase nějakou mravokárnou přednášku o tom, jak nebýt v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Ta se ale jen jízlivě uchechtla: "No ano, on je pravděpodobně nezabil vůbec. V tom je právě ta ironie osudu. Ale to není teď podstatné. Daleko důležitější je jiná věc, chlapče."
"Jaká? Babi, prosím, tak už mě nenapínej." Sebastian, ačkoliv většinu svého času ke všemu projevoval absolutní nezájem, tohle ho zaujalo. Nejspíš proto, že jejich rozhovor se týkal věcí, o kterých ještě nic neslyšel. Jinak opakovala ty samé bláboly pořád dokola.
"Nepřerušuj mě laskavě a poslouchej," sykla ona a přitáhla si ho blíž k sobě. "Chování Siriuse Blacka je velice předvídatelné. Až moc, řekla bych. Věř mi. Znám ho téměř od kolébky. Ještě z doby, kdy se Walburga, tedy jeho máma chlubila, jakého krásného kloučka si vozí v kočárku. Hada si hřála na prsou, chuděra jedna." Poté se posadila do křesílka a pečlivě se zadívala na Sebastiana. "Do Bradavic chodí i Harry Potter. Myslím, že se ho Sirius pokusí zkontaktovat. Docela by se mu to podobalo. Nikdy neuměl uvažovat ani den dopředu, natož aby domýšlel věci do konce. Patrně by si ani neuvědomoval, že ho můžou znovu chytit. Kdybys ho tam náhodou někdy potkal, snaž se získat jeho důvěru."
Důvěru Harryho Pottera nebo Siriuse Blacka?" vyprskl Sebastian smíchy. "V tom případě bych musel jít taky spíš do Nebelvíru, aby se mi to podařilo, nemyslíš? Vždyť zmijozelské nikdo nemá rád."
PLESK. Rebeka právě uhodila svého vnuka takovou silou, že druhou chytil o zeď.
"Au," vyjekl a pomalu se sbíral z podlahy. Vrhl na ní zuřivý pohled a už se chystal, že uteče do svého pokoje. To už tu dlouho nebylo, aby ho babička bila. To už musel uhodit na opravdu citlivou strunu.
Rebeka ho popadla za límec a zasyčela: "Tohle už nikdy nevyslovuj. Nikdy, rozumíš? Takový hloupý nápad. Vždyť bych se za tebe musela stydět. Nedělej mi naschvály, jasné?"
"No opravdu je to hovadina. Všechny tvoje příkazy jsou šílené, víš to? A navíc si mnohé z nich i odporují." přitom si mnul poraněné čelo.
Sebastian vážně nechce dělat problémy. Jen je to opravdu přitažené za vlasy. Ten muž dokázal obejít mozkomory a zdrhnout z nejlépe střeženého vězení na světě. Vážně by se nechal znovu chytit? A opravdu by se nechal vidět nějakým jedenáctiletým klukem?
Rebeka ho chytla pod krkem a v očích jí zlostně zablýsklo: "Zjisti mi od Blacka, jak se dostal z vězení, nic víc nežádám. Chci své syny zpátky. Oba."
Sebastianovi spadlo srdce až do kalhot. Tohle snad nemyslí vážně? Vždycky pochyboval o příčetnosti své babičky. Věděl, že se nikdy nesmířila s tím, že její potomci hnijí v Azkabanu a nikdo a nic to už nemůže zvrátit, ale že vypustí z pusy něco podobného, by nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Ano, i on by své rodiče a strýce rád poznal. Přece jen jsou jeho rodina. Na to se nezapomíná. Zároveň však měl obavy, co by se stalo, kdyby se s nimi doopravdy setkal. Nedělal si o nich nikdy žádné iluze. No, zkrátka to bylo nelehké rozhodování.
"Udělám, co budu muset," odpověděl neurčitě. Rebece to ale asi stačilo, protože sevření jejích kostnatých prstů povolilo. Doufal však, že se s ním nikdy nesetká. Nehodlal totiž plnit její přání. Leda že by to Sebastiana začalo samo od sebe zajímat, což není zase tak pravděpodobné.
"Výborně," zazubila se Rebeka a odhalila tak svůj zkažený chrup. "Máš s sebou všechny knihy? A hůlku taky? Bez toho bys tam byl prd platný."
"No jo, prosím tě. Hlavně už pojďme. Už se na Bradavice moc těším." Popadl svůj kufr a táhnul ho ven z domu.
Rebeka ho doběhla: "Neleť tolik. Přemístíš se se mnou, ano? Na poprvé je to zážitek, to mi věř. Drž svůj kufřík pevně." Potom ho popadla za paži, až ho to zabolelo. V tu chvíli se mu svět rozplynul a byl vtažen do prudkého hučícího víru. Babička se s ním právě přemístila.

Předchozí - Další →
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucinda Lucinda | 5. února 2017 v 0:42 | Reagovat

Ahoj náhodou jsem narazila na tvoji povídku a zaujala mě. Líbilo se mi, jak jsi v prologu popsala Bellu a Rodolfuse. Akorát tam máš špatně napsané jeho jméno. Moc ráda si přečtu další kapitolu

2 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 16. září 2017 v 0:53 | Reagovat

To mne pobavilo xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama