Také můžete navštívit můj druhý blog


Potomci Bellatrix Lestrangeové 1 - prolog

23. prosince 2016 v 17:17 | Raja Luthriela |  Potomci Bellatrix Lestrangeové - 1. díl
Tak je to tady, Poprvé, nebo spíš po druhé v životě, ale před tím jsem to nemyslela tak vážně, jsem se rozhodla napsat fanfikci z prostředí Harryho Pottera. Pokud by snad někomu vadilo, že to tentokrát nebude originální nebo příběh o HP nezná, či bude mít nějaký jiný problém, ať to ani nečte. :-)
A vlastně skoro vždycky, než večer usnu mi v hlavě šrotují nějaké alternativní děje z prostředí Bradavic a jiných míst. Takže dřív nebo později jsem musela začít páchat tuto povídku.




Prolog

Rudolphuse Lestrangea jsem poznala, když jsem poprvé jela do Bradavic. Málem jsme se tenkrát srazili v uličce. Vyhuboval mi, kam že to čumím a zalezl do kupé, kde už na něj čekali jeho kamarádi. Ani já si ho už dál nevšímala. Byl to prostě jen cizí kluk z druhého ročníku, který ani není moc milý. A já, i když jen o rok mladší, jsem nejspíš byla moc malá na to, aby se mnou ztrácel čas.
Jeho rodina nikdy nechodila na pravidelné dýchánky a srazy čistokrevných kouzelníků, takže jsem ani neměla šanci s ním někdy před tím promluvit. Jeho příbuzní jsou prý velmi samotářští a nedělá jim dobře velká společnost. Slyšela jsem však, že opovrhují milovskými šmejdy a hájí čistou krev, jako každý slušný člověk.
Matka mi často říkávala, že by neměla nic proti tomu, kdyby se naše dva rody spojily. Moji a jejich rodiče to nejspíš měli domluvené už dávno. A vždy jsem byla ochotná vyhovět jejich přání. Vždyť o to přece jde, ne? Provdat se za čistokrevného manžela, porodit mu děti a ty pak vychovat v duchu starých dobrých tradic. A tak to má být. Nikdy předtím jsem nepochybovala o tom, že je to správné. Doufala jsem jen, že až dojde na lámání chleba, že necouvne on a nebude se zbaběle vymlouvat, že mě nemiluje. Na city se přece mezi rozumnými lidmi nehraje. Nejsou potřeba a jen člověka brzdí.
A jak tak šel čas, dál jsme se s Rudolphusem dokonale míjeli. I když jsem ho tedy celou dobu bedlivě sledovala. Hrál s ostatními chlapci šachy a karty, psal domácí úkoly a čas od času
poradil strašidlu Protivovi nějakou lumpárnu, kterou on pak s radostí provedl. Rudolphus sám však nikdy školní řád neporušoval. Nerad na sebe přitahoval pozornost. Žil si sám pro sebe a s nikým, kromě svých dvou přátel se moc nebavil.
Ve vyšších ročnících se dokonce i scházel s děvčaty. Věděla jsem i to, se kterou si zrovna dával rande. A já jen trpělivě čekala, až budeme oba po škole a matka mi oznámí, že je nejvyšší čas, abych se za něj provdala. Konečně přijde moje chvíle. A já mu ty jeho výlevy zatrhnu. Jestli mi nebude věrný, zabiju ho. To mně byl přece přidělen. On sice měl ještě o dva roky staršího bratra Rabastana, který by taky stál za hřích, ale ten se věnoval jen černé magii a o nic jiného se nezajímal. Hned co vyšel z Bradavic, se přidal k Pánovi zla a Rudolfhus se nijak netajil tím, že ho bude následovat.
***
Pár měsíců po tom, co jsem dokončila studia i já, naši rodiče chystali svatbu. A já byla natěšená jako nikdy. Dostala jsem krásné bílé šaty až na zem a perlový náhrdelník. Své dlouhé černé vlasy jsem měla načesané do drdolu a všichni hosté chválili můj vzhled. Dokonce i ten malý krvezrádský harant Sirius na mě mohl oči nechat. Výjimečně ani netropil výtržnosti.
K oltáři mě vedl otec. Poté mou ruku vložil do ruky Rudolphuse. Ten se jako jediný tvářil tak nerudně. Jako by z našeho svazku neměl vůbec radost. A ještě k tomu všemu vypadal, jako že je po nějakém velkém flámu. Tohle mu nebudu tolerovat. Musím ho držet zkrátka. Ještě by mi v manželství zvlčil, a to nemůžu dopustit.
Po obřadu se konala veliká hostina, na které se ten pitomec tak opil, že s sebou jen plácnul na postel a začal hlasitě chrápat. Žádná romantika se o svatební noci nekonala. Byla jsem ochotná, že se mu za to pomstím. Já hloupá husa jsem si představovala, jaké to bude krásné, a on tohle.
Druhý den ráno vstal a držel se za hlavu. Pak se podíval na mě: "To jsme jako teď manželé, jo? Ale nemysli si, že to se mnou bude nějaký med. Nakonec se ty sama se mnou budeš chtít rozvést. Já se o svatbu s tebou nikoho neprosil. Neodmítnul jsem to jen proto, že by se ženské z vašeho rodu na mě pak sesypaly jako můry." otřásl se a opět si lehnul.
No já v tu chvíli začala vidět rudě. Strhla jsem z něj peřinu a namířila na něj hůlkou. On jako na mě bude drzý? Byla jsem tenkrát hodně uražená a naštvaná a ještě víc zklamaná. Tak, jako jiné dívky, i já jsem si idealizovala život s mužem po boku. A jestli už teď mě jako nemá rád, co bude dělat za rok? Za dva? Za deset let? Budeme si dělat naschvály jako dva psychopati, až nakonec jeden druhého zničíme? Má to mít. Mě nezlomí.
"Tak, milý Rudolphusi. Teď už se z toho nevykroutíš. Včera jsi usnul dřív, než stačilo k něčemu dojít, tak si to vynahradíme aspoň teď." Jenže jemu se zvednul žaludek a jen tak, tak jsem uskočila, aby mě nepozvracel. S pláčem jsem si běžela stěžovat matce. A ta mu potom dala pár facek. Dalších půl roku jsme se navzájem jeden druhému vyhýbali. Pravda, měli jsme společnou domácnost. Jenže co jsem, si našla práci, byla jsem celý den pryč a on buď celý den chlastal, anebo vykovával nějaký rozkaz Pána zla. V noci jsme pak spali odděleně. Jednou za měsíc jsme se pohádali, protože on ode mě chtěl odejít a to já nemohla snést. U slušných lidí se přece manželství nerozbíjí.
Jednou mě však vzal za ruku a zeptal se: "Jsi opravdu tak věrná čisté kouzelnické krvi? A chceš za ní bojovat?"
Podívala jsem se na něj jak na blázna. "No jasně. Ta milovská lůza se tu rozmáhá jako mor."
V tu chvíli se se mnou přemístil. Ocitli jsme se uprostřed nějakého zbořeniště zapáchajícího ztuchlinou.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se opatrně.
On na mě vrhl jeden z těch svých nenávistných pohledů: "Zmlkni a pojď."
Šli jsme dlouhou chodbou a zastavili jsme si před velkými těžkými dveřmi. Rudolphus opatrně zaklepal.
"Vstupte," ozval se skrz ně chladný hlas, při kterých člověku naskakovala husí kůže.
Rudolphus dveře otevřel a za nimi stál sám veliký lord Voldemort.
Můj manžel před ním poklekl a já z čisté prozíravosti udělala to samé.
"Můj pane, moje žena vyslovila přání, že by vám taky chtěla věrně sloužit."
Cože? Nic takového jsem neříkala. Ale proč ne? Už mě unavovalo žít konvenční život s člověkem, který se mnou ani nemluví. Potřebuju trochu vzrušení, ne?
Pán zla si nás oba bedlivě prohlížel. Pak se zahleděl jen na mě. Podívala jsem se mu zpříma do očí a uviděla v nich zvláštní jiskru, která mi u běžných lidí tak chyběla a která mě uchvátila. "Ano, můj pane, udělám vše pro to, abych vás udělala šťastným."
On se pobaveně zasmál: "No tohle už jsem od žádného ze svých služebníků dlouho neslyšel.
Opravdu to chceš? Chceš se stát Smrtijedkou?"
***
Několik dalších let jsem svému pánovi věrně sloužila. Poprvé jsem měla pocit, že jsem se zamilovala. A to jsem láskou před tím tak pohrdala. Ano, platonicky jsem zbožňovala lorda Voldemorta a o svého manžela už jsem nejevila takový zájem. Přesto jsem na něj naléhala, abychom spolu měli děti. Vždyť přece musíme zplodit novou generaci čistokrevných kouzelníků. Jenže on chodil raději do nevěstince v Obrtlé ulici, než aby se věnoval mně. Vzal si mě proti své vůli, a proto se mi mstí. Kdybych si i já našla nějakého milence a opustila ho, měl by jenom radost. A tu mu já nedopřeju. Nikdy. Nezaslouží si to.
A pak přišel ten strašný den. Pán zla se vydal sám osobně vyvraždit Potterovi. Nevím přesně, co si od toho sliboval nebo co se tam doopravdy stalo, ale nedokázal to. Po tom nešťastném pokusu zabít toho spratka prostě zmizel. Ne, nebyl mrtvý. To bych určitě cítila. Mám přece na ruce jeho znamení. Ale co s námi teď bude? Vhrkly mi slzy do očí. Je to už hodně dlouho, co jsem plakala naposledy. Seděla jsem doma na pohovce, když v tu chvíli se do pokoje vřítil Rudolphus.
"Chceš se se mnou pořád ještě pomilovat, drahá?" zeptal se posměšně.
Vzlykla jsem: "Teď na to opravdu není vhodná chvíle. Pán zla padl a já mám teď jiné starosti."
"No ano. A teprve teď po nás půjde ministerstvo kouzel a všechny nás pošle do Azkabanu. Je to už naposled, co tady spolu takhle v klidu a pohodlí rozmlouváme. Pak už nebudeme mít šanci. Chci ti dopřát to, o co jsi usilovala léta."
"Ne, nech mě!" a než jsem stačila protestovat víc, vrhl se na mě takovou rychlostí, že jsem si rozsekla hlavu o hranu stolu a upadla do bezvědomí. Když jsem se probrala, bylo prý už po všem. Tak jsem z toho zase neměla nic a ještě jsem se cítila jak přejetá Záchranným autobusem. Hrůza.
O pár dní později jsme s Rudolphusem, Rabastanem a mladým Bartym Skrkem zajali Longbottomovi a snažili se od nich zjistit, kde se náš Pán skrývá. Nehodlali jsme se vzdát našeho dosavadního života. Museli jsme to zjistit. Mučili jsme je kletbou Cruciatus tak dlouho, dokud nepřišli o rozum. Ke konci jsme si začali pochybovat, jestli vůbec ti dva pošuci něco vědí, ale bylo nám to jedno.
Potom nás chytili bystrozorové a dotáhli před soud a poté rovnou do vězení. Nikdy jsem nepřestala věřit, že se Pán zla vrátí a z Azkabanu nás pustí.

Ani ten první a zároveň poslední sex s mým manželem nezůstal bez odezvy. Devět měsíců na to, jsem ke dveřím své cely porodila malého chlapečka. Sám ministr mi ho vyrval z náručí s tím, že se mnou tu být nemůže. Nevím, co s ním je. Ale až se z téhle díry dostanu, vychovám z něj dobrého Smrtijeda...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 23. prosince 2016 v 23:03 | Reagovat

to vypadá dobře a máš u mne diplom

2 Kitty Kitty | Web | 25. prosince 2016 v 0:30 | Reagovat

Ajta, snaha byla. Já ale vůbec neznám fikce kolem Harryho Pottera, to není ani náhodou můj svět. Tak - sejdeme se zase u tvých článků. Omlouvám se - téma není pro starou bábu ;-)

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 25. prosince 2016 v 11:29 | Reagovat

[2]: Tak tady na to blogu není jen tohle na téma Harryho Pottera. Tahle povídka je jediná. :-)

4 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 9. ledna 2017 v 21:48 | Reagovat

Ja proti FF nič nemám. Sama som tak s písaním začínala - a práve na POttera (ako inak. mám podozrenie, že takmer celá naša generácia si niečím takým prešla :D) Takže u mňa sa nemusíš báť, ja zostávam verným čiateľom aj naďalej a s nebývalým nadšením sa do toho púšťam - pretože to už je TAK dávno, čo som niečo a Potterovie tématiku čítala!

Och. Eh. Teda. Toto som vážne nečakala. Veľmi krutý úvod. A taký... Správne Belatrixovský šialený? Až z toho mrazí. Fuuuha. No. Ale. K tomu záveru. (pretože mi je nejako proti srsti rozpisovať ten redošlý dej) Muži z Blackovic Rodokmeňa boli vždy neodolateľný... Takže som neskutočne zvedavá, na jeho charakter! A meno! A jeho úlohu! A ako ho zasadíš do deja! A ako vyzerá? No tááák, Raja.
Čo sa týka štylistiky opäť nemám čo vytknúť - si prieborníčka. Fakt ma nič nenapadá takže si to neber tak, že ti iba mažem med okolo úst dobre? Ale fakt ma to zaujalo! Je to značne netypická postava. Už som sa stretla s hodiakými "doplnkovými" charaktermi, ale s potomkom Belatrix teda ešte ani raz. Muhaha. Tak šup sem s pokračovaním! Ja teraz síce na to vôbc nemám čas, ale jedno ti prisahám - a som skaut takže to myslím vážne - ak budeš písať pokračovanie, tak si na to nájdem čas, aj keby som sedela na skúške na potítku práve! Prosím prosím prosím! Ja mám fakticky absťák po dobrej Potterovie fan-fiction. A toto znie viac ako len sľubne! PROSIIIIIIIIM! POkračovanie!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama