Také můžete navštívit můj druhý blog


Prosinec 2016

PF 2017

31. prosince 2016 v 15:26 | Raja Luthriela |  Oznámení

Transylvánský sen

28. prosince 2016 v 14:59 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tohle už je prastaré dílo. Takové krátý výstižný úryvek z roku 2011. Snad ještě z blogu, který předcházel tomu, co chci teď zrušit.

Šplháš zadýchaně do vysokých kopců temné Transylvánie. K jednomu starému hradu. Spíš zřícenině. Už nemůžeš, ale vidina bohatství ti zatemnila rozum. Ano, tam, kde bydlel sám Vlad, řečený Drákula, musel být přece poklad. Byl to šlechtic. Musel být bohatý. Navíc měl tak mizernou pověst, že to tam ještě nikdo nestačil rozkrást. Ano. Muselo to být tak. Staneš před hradní bránou. Ani si nevšimneš obrovské cedule, která hlásá: "Transylvánské muzeum" a pod ní: "Celý objekt je sledován průmyslovou kamerou."
Prostě jen zatáhneš za zrezivělou kliku a otevřeš dveře. Překvapí tě, že to jde tak lehce a že ani nevržou, jako by se celou dobu používaly. Zachvátí tě strach. Že by ta legenda byla pravdivá? To o upírech, a tak? Nemožné. Kdo by na ně věřil v dnešní době? Vejdeš dovnitř. A tam... prostě spousta lidí, co si ukazují prstem na všelijaké portréty a starodávné nádobí. Co se to děje? Jdeš ještě o krok dál a za tebou se ozve ženský hlas: "A vstupné platit nebudete?"

Ty stojíš jako přikovaný k zemi. Tohle je přece stará zřícenina, léta neobývaná. Ani pes po ní neštěkne. Tak proč najednou vstupné? To se ani tenkrát neplatilo při vstupu do hradu. A co ti lidé? Co tu dělají? A pak ti konečně vše došlo. Těšil ses, až objevíš starý Drákulův poklad. Jenže, když je to nyní předělané na muzeum, budeš-li tu loupit, tak tě zavřou. Stejně i přes ten šok ti spadl kámen ze srdce. Tak on je to s těmi upíry přece jen nesmysl. Vytáhneš tedy peněženku, koupíš si lístek a jdeš dál. Nevšiml sis však, a nevšiml si toho ani nikdo jiný, že za tou slečnou, co tu vybírala vstupné, stálo velké zrcadlo, ve kterém nebyl vidět její odraz...

Dopis na rozloučenou od patera Patrika

27. prosince 2016 v 14:59 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Tohle jsem kdysi psala do nějaké soutěže, za kterou jsem snad nikdy nedostala ani diplom, protože blog, kde to probíhalo, byl zrušen, či co. Ale je to velice zajímavý literární útvar. Takový polodopis - polovyprávění. A už tenkrát jsem měla zálibu v psaní takových těch rozpolcených postav. Hlavně mužů.

(Pozn: Klášter Gottweig opravdu existuje, nachází se v dolním Rakousku a opravdu tam kdysi došlo k požáru v r. 1580 a v r. 1718. Příběh je všek zcela vymyšlen.)

Dne 25.3 1725 v Göttweigu
Drazí bratři, až budete číst tento list, vězte, že již nejsem mezi živými...

"Ano, to je dobrý začátek," zamumlá si pro sebe Patrik, otec představený zdejšího kláštera. "To ty hlupáky neurazí. A navíc tak... tak působivý úvodní řádek napadne málokoho." jízlivě se šklebí.
Vážně by nemusel tvořit tento dopis, kdyby nebyl takový lump, který provedl strašné věci, kvůli mizernému titulu opata.

V záři svíčky zažehnuté se tu chci zpovídat ze svých špatných činů, kterých není málo, ale nejdříve jsem vám chtěl říct jeden pohnutý příběh.
Můj předchůdce, otec Dominik byl zlý, krutý a nelítostný. Viděl jsem, jak často neposkytl pomoc v nouzi dobrým poutníkům, kteří chtěli jen přenocovat. Jak si čas od času zajel do města a navštívil barák hříchu. Jak chlemtal mešní víno od rána do večera. Vězte, že jsem se na to nemohl už dál dívat.

Odfrkl si. Ten neřád Dominik tu stejně kalil vodu a plýtval alkoholem. Tak proč ho litovat? Takový člověk se přece najde za každým rohem. A nejen jeden.

Byl jen z řady těch, kteří jen žerou na účet nevinných lidí. Všichni mniši zde žijící to dělají. Kradou, nechají si platit desátky a pak chodí div ne s rozvaleným pupkem po okolí. Nic proti Vám, bratři, ale je to pravda. A ani víno už neukojí vaší žízeň. Ani ty zprohýbané stoly pod hromadou jídla už nezaženou váš hlad. A to je špatně, pánové.

"Jo, to se bude skvěle číst," tentokrát si Patrik povzdechne. Bylo mu svým způsobem i líto, co mu provedli a co on provedl jim, ale jednou to muselo přijít. Nedalo se nic dělat. Špatná doba si žádá špatné činy.

Neříkám, byl jsem taky takový prolhaný, zlovolný a poddával jsem se divokým pitkám s vámi ve vinném sklepě. Mnohdy až do rána a požíral od kuřat a dobře vykrmených čuníků po drahé cizokrajné ovoce, které přivezli Angličané a Francouzi z jižních končin. Byly to zlaté časy. Stejně jako Vy, jsem zadupal svoje svědomí hluboko pod zem a zapomněl, proč jsem vlastně do kláštera šel.
Zapomněl na své původní hodnoty. A za to můžete jen Vy. Naučili jste mě pít, nadávat a zvracet na každém kroku, vysmívat se nebožákům, zvát si děvky až sem. To je Vaše chyba, ne moje. Ale jo, moje taky. Neměl jsem se nechat zlákat Ďáblovým svodům, kterým jste také podlehli.

Patrikovi vhrkly slzy do očí. Za všechno, za co kdy bojoval, je pryč. Zaprodal se. Zpronevěřil se svému svědomí. Ne, měl to udělat už dávno a ne čekat tolik let, až mu bude skoro padesát šest let. Proč jen neprozřel dřív? Nyní už je pozdě naříkat.

Jenže jednoho dne jsem znovu podkal sestru dívky, kterou jsem miloval. Dívky, která byla upálena za čarodějnictví na popud Dominika. Všimla si mne. Řekla mi, že jsem zrádce, že jsem se přidal k řádu, který v podstatě zabil nevinnou Karin. Ihned jsem si vzpomněl. Já jsem se chtěl do kláštera vetřít a pomstít její smrt. Srovnat klášter se zemí a s ním i Vás, drazí bratři. A hlavně jeho.
Jak jen jsem to mohl udělat? Dřepět na zadku, tloustnout, obdělávat vinice, přijímat od panovníka dary a zase dřepět a přepočítávat majetek? Takhle jsem se chtěl odvděčit své milé za tak nádherné měsíce strávených s ní? Paktovat se s vrahy, zloději a lháři? Stát se jedním z nich? Asi si za to nezasloužím ani pohřeb.
A pak mi Dominik řekl, že už nejsem tak veselý, jako dřív. A kdo by byl?Dostal jsem tenkrát takový vztek, že... Ano, to já v roce 1718 zapálil klášter. Nebyl jsem zcela střízlivý a tohle bylo vyloženě nutné. Nelituji toho. Bůh mi je svědkem, že nelituji.
A on mě pak vydíral, že všem řekne, co jsem provedl. Nedal mi na chvíli pokoj. Pronásledoval mě a říkal, že jestli zase nebudu chovat jako "slušný" mnich, že to bude můj konec.

"Hajzl," ulevil si Patrik a bouchnul pěstí do stolu, až se to rozlehlo po celé místnosti. "Proč, proč proboha?" třásl se jako v horečce po celém těle. Cítil se po tom všem úplně zlomený. Snad mu bylo i Dominika líto. Ale když si uvědomil, že ten člověk je strůjcem jeho zkázy.

Věřte, bratři, že jsem nemohl jinak. Musel jsem ho sprovodit ze světa, protože bych se jinak nedostal na jeho místo. Nemohl bych pak lidem dokázat, že ještě existují dobří Křesťané. Že ještě nejsem taková zrůda, jak jsem si doposud myslel. A že se o mně bude mluvit až ve Vídni, jakmile se pak stanu reformátorem naší svaté církve.
A tak jsem vzal provaz a chytil jsem a svázal Dominika na večerní procházce. Zalepil jsem mu ústa a dotáhl ke stohu slámy nedaleko. Vzpíral se, ale provazy byly uvázané příliš pevně. Potom jsem se rychle vrátil a přinesl si pochodeň. Zapálil jsem slámu a Dominik chytnul hned s ní. Upálil jsem ho, stejně, jako on nechal upálit mou Karin. Dobře mu tak. Ale stejně, jakmile někoho zavraždíte svýma vlastníma rukama, nemůžete dlouho zůstat otcem představeným.
To svědomí, které vás tiše a pomalu vyžírá zevnitř. Nepřál bych vám to. Tuto vnitřní bolest může skončit jen jedna věc. Jakmile oschnou poslední inkoustem napsané řádky, seberu se a odejdu do temných lesů. Jistě mě tam sežerou vlci nebo jiná dravá zvěř. Ale nermuťte se. Kdybych tu zůstal, musel bych Vás pozabíjet všechny.

S pozdravem
Patrik, bývalý opat tohoto kláštera

Delirium nepřišlo

26. prosince 2016 v 15:44 | Raja Luthriela |  Jednorázovky
Jak asi zatím nevíte, likviduju svůj starý hlavní blog, Abych se přestěhovala na jiný. A tak sem z něj dám nějaké povídky, které povařuju za povedenější. Tahle je z podzimi 2012 z období metanolové kauzy. A je specifivká tím, že je psaná ve druhé osobě. Protože většinou se píše v první a nebo ve třetí. A učitejka nám tenkrát řekla, že to ve druhé nejde. Vzniklo to tedy jakoby na truc. A nevím, proč mi nějaký blázen tenkrát řekl, že je to dlouhé. Má to jen 628 slov. :-)

Ležíš na dřevěné staré lavičce a v ruce třímáš dnes už třetí vypitou láhev jakési levné vodky. Své tmavě hnědé už dávno krví podlité oči máš právě zavřené. Vlastně ale nic nevnímáš. Ani hvězdnatou oblohu, ani vlahý vánek. Víš vůbec, že je už večer? I ta černá toulavá kočka, která ti vyskočila na hlavu a pak utekla pryč, tě nechala chladným. Spíš tvrdým opileckým spánkem a hlasitě chrápeš. Jsi zpitý do němoty. Zase. Pro tebe to není nic nového, viď. Nejprve se ti tohle stávalo jen jednou dvakrát do roka. Každý čas od času něco slaví, přežene to s chlastem a skončí v parku nebo ve strouze a probudí se až ráno, že jo? Narozeniny, svátky a oslavy nového roku. Nikdy jsi nevěděl, kdy máš dost. A přitom jsi tak vzdělaný člověk, měls dobrou práci, hodnou manželku, dvě zdravé děti a dobré přátele. Prostě všechno, co si může muž ve středních letech přát. A přesto sis toho nevážil, ty nevděčníku.
Jen kdyby nebylo té nešťastné Markéty. To je ta tvoje milenka, že ano? Ta nafrněná fiflena, co tě přivedla na mizinu. Svedla tě, omotala si tě okolo prstu, vyluxovala tvoje konto a jednoho krásného rána práskla do bot. To neměla dělat, co? Dostal ses na mizinu. Až na úplné společenské dno. Žena i děti se ti odstěhovaly k babičce a tys zůstal sám. Tehdy jsi začal pít ve velkém. Nechodil jsi už skoro do zaměstnání střízlivý, a tak jsi o něj přišel. Vyhodili tě, protože opilce, zkrachovalé existence a vlastně i ničemy tam nepotřebují.
Jedna velká životní rána stíhá druhou. Z tvé podpory, vyplácené na pracovním úřadě jsi utáhnul sotva elektřinu a plyn, natož, abys to zvládl s tím svým alkoholem. Brzy na tebe byla uvalena exekuce a tys pomalu neměl ani co do huby. Ale s vodkou, slivovicí, rumem nebo třeba i s tím pitomým pivem nebo vínem jsi všechno snášel lépe. A když jsi přišel i o střechu nad hlavou, tak ses těm exekutorům vysmál. Ano, byl to neveselý zoufalý smích, ale na pláč jsi neměl sílu. Na ten už ne. Toho sis užil dost, když jsi byl ještě trochu normální.
Nyní jsi již ztratil veškerou soudnost. Občas jsi v noci vykradl nějaký ten stánek s alkoholem, protože peníze jsi už neměl a přes den jsi pil někde v ústraní. Měl jsi ještě dost rozumu na to, aby ses ve svém stavu moc neukazoval před svými známými, které bys náhodně mohl potkat. Možná ses ale neměl tak schovávat. Byli by ti možná pomohli. Jenže ty jsi zbaběle zalezl do úzkých temných uliček a na všechny ses vykašlal.
***
Cha, a už máš delirium tremens. Nejtěžší a zároveň poslední stádium alkoholismu. Muselo to tak skončit? Vážně muselo? Co říkáš? Vlastně ty mlčíš a spíš. Ale co po probuzení? Začneš se třást, budeš mít vidiny. Možná budeš zvracet a možná že ti konečně selže srdce nebo játra. Nemá tě kdo litovat. Jsi bez přátel. Nadobro opuštěn. Nikdo, opravdu nikdo už o tobě nic neví. Kdo by se taky zajímal o takového vyvrhela, jako jsi ty? Nikdo už se tě neptá, proč piješ. Každý tě vidí jako trosku bez minulosti. Jsi v háji, kamaráde.
"Hej, vstávej, chlape. Je zima. Nastydneš. Každou chvíli začne sněžit," volal vedle tebe kdosi a začal tě popleskávat po tvářích. Pootevřel jsi oči a mlhavě jsi spatřil obrys asi třicetiletého muže. Pravděpodobně bezdomovce, jako jsi ty. Jen určitě tak nechlastá. Ještě ne.
"Co? Nech mě, ty zjeve. Kurník šopa. Já nevidím." křičíš na všechny strany. Vlastně vidíš jen sotva znatelné šmouhy v temnotě. Je to dost podezřelé na to aby to mohla bít obyčejná halucinace, nemyslíš? Zas jeden, co naletěl. Metanol, pamatuješ? Měl jsi vědět, že teď je to svinstvo sehnatelné na každém rohu. Já jsem smrt a ty ses právě dostal do mých spárů.

Potomci Bellatrix Lestrangeové 1 - prolog

23. prosince 2016 v 17:17 | Raja Luthriela |  Potomci Bellatrix Lestrangeové - 1. díl
Tak je to tady, Poprvé, nebo spíš po druhé v životě, ale před tím jsem to nemyslela tak vážně, jsem se rozhodla napsat fanfikci z prostředí Harryho Pottera. Pokud by snad někomu vadilo, že to tentokrát nebude originální nebo příběh o HP nezná, či bude mít nějaký jiný problém, ať to ani nečte. :-)
A vlastně skoro vždycky, než večer usnu mi v hlavě šrotují nějaké alternativní děje z prostředí Bradavic a jiných míst. Takže dřív nebo později jsem musela začít páchat tuto povídku.


Na hranici smrti - epilog

11. prosince 2016 v 21:35 | Raja Luthriela |  Na hranici smrti
Konečně je hotový i ten epilog. A víte že jsem objevila to, kde mám v psaní silnou stránku? Nejdřív navodím nějakou nudnou melancholickou atmosféru a pak to celé rozbiju nějakou vyšinutou scénou na hranici nevkusu. Nicméně je to skutečně jediná vícekapitolová povídka, kterou jsem kdy dopsala až do konce. Co na tom že ji je jen sedm plus prolog a epilog? A že to trvalo dva roky? Je to hotové. A splnil se mi sen. Aspoň jeden člověk si totiž všiml, jak je to celé poučné. A příběh jde i rozvětvit. Takže tomu někdy bude doba příznivě nakloněna, napíšu něco, co s ním souvisí. Ale nechci nic slibovat. Znáte mě. Desetiletí pro mě není žádná doba. :-)

Epilog


7. kapitola - Poslední soud

4. prosince 2016 v 23:07 | Raja Luthriela |  Na hranici smrti
Abych pravdu řekla, tahle kapitola mě opravdu bavila psát. A to jsem se jí tak bála. Asi jsem jí musela nechat necelé dva roky odležet. Je taková hravá, ne? Hlavně v druhé polovině. A taky mám otevřený konec. To kdybych někdy chtěla nahlédnout do téhto povídkové reality a něco z ní ještě vydolovat. Ale asi to už letos nehrozí. A věděli jste, že náš milý Richard jsem v podstatě já? Takhle si sama sebe představuju v minulém životě. Ale třeba to není pravda. Každopádně moje utkvělá představa dala v roce 2014 důvod vzniku tohoto.