Také můžete navštívit můj druhý blog


4. kapitola - Sny živých

20. listopadu 2016 v 14:09 | Raja Luthriela |  Na hranici smrti



Sny živých

Sedim na svym psacím stole a dál poslouchám blížící se kroky. Jako duch mám poměrně málo zábavy. Víte, co mám na mysli, že jo? Ani promluvit s nikym normálnim nemůžu. K lidem však mě to vůbec netáhne. Jen se odvážím prostrčit nevinně hlavu do jiný místnosti, tak slyším, jak mě pomlouvají. Ale úplně neskutečně. Tady člověk nemá klid ani po smrti. Smutný je bejt neviditelnym. Zvlášť, když vás na každém kroku pronásleduje démon. Kterýho taky nikdo nedokáže vnímat, takže vás před nim nemůže nikdo chránit. Jako bych snad mohl čekat, že by to někdo z mejch známejch dokázal.
Můj bratr Jan už tu vlastně dlouho nebyl. A proč by sem taky lez? Pro něj tu přece nic a nikdo není. Neví o mně. Vlastně si sem chodil akorát proto, aby si půjčoval mé starší oblečení.
"Jdou sem lidi, Richarde," pošeptal mi Leveš. "To je zase vystrašíme, co? Já jim fouknu na krk. To je velmi účinné, víš?" Pak mě shodil ze stolu a sám se na něm rozvalil. Já si tedy přelítnul na svou truhlu s penězi a upřel jsem pohled na dveře.
Ty se v zápětí otevřely a s mym bratrem tam stála ještě Barbora Mlynářová. Ta stařena, kterou jsem zaměstnával jako služebnou. Tak obětavě mi nosila čaj a preclíky, i když jsem se o to neprosil, až jsem měl dojem, že si na mě myslí. Hmm. Děs. Je sice jen o pět let starší, než já, ale stejně jsem vůči ní pociťoval jakýsi odpor. Jako ke všem ženskejm. Furt by člověka předělávaly. A ze všeho nejvíc, moje matka, když jsem byl malej.
"Tak, Barboro. Teď mi ještě jednou, pomalu a srozumitelně povězte, co to v tomto domě vlastně slýcháte," Jan si ji přeměřoval přísnym pohledem. Hlas měl však klidnej a vyrovnanej.
Ona si odkašlala a roztřesenym hlasem odpověděla: "No… Vždycky, když ulehnu do postele a začne mě pomalu přemáhat spánek, ozývá se z téhle místnosti řev. Totiž, nářek tak plný žalu a zloby… tak drsnej a syrovej, až z toho tuhne krev v žilách. To prostě nemůže pocházet z žádnýho lidskýho hrdla. Vzbudí mě to a naslouchám tomu i čtyři hodiny v kuse. Nemůžu kvůli tomu spát. Děsí mě to."
"A jak mi, vysvětlíte, že to nikdo jinej neslyší?" ušklíbne se Jan.
To přece já jsem původce těch zvuků, který zřejmě zní hůř, než jsem si myslel. Ale nevěděl jsem, že to někdo může zaznamenat. Teda věděl. Ale u nikoho v tomhle domě bych to nečekal. Snad opravdu jen u ní by mě to nepřekvapilo. Ona se přece už před časem chlubila, že promlouvala se svým zemřelým mužem ještě rok po jeho smrti. Zřejmě jsem měl být přece jen potichu. Anebo možná přece jenom ne. Můžu kontaktovat živýho člověka! Docela skvělý zjištění, ne? Pomalu se mi v hlavě začal rodit novej plán.
Barbora pokrčila rameny: "Něco takového jsem ještě nezažila. Ne v týhle podobě. No, myslím, že šlo o nějakej hlas ze záhrobí. Nejspíš tu máme ducha, kterej nenašel svůj klid a teď tu bloudí." otřásla se. "Ten svůj ryk by si ale mohl odpustit. Já už jsem taky stará osoba. Vlastně jediný člověk, který tu v poslední době zemřel, je… Já přece občas slýchávám mrtvé, než odejdou na věčnost. A tenhle člověk se se svým stavem z nějakého důvodu nemůže smířit." Barbora se rozvzlykala.
Jan jen mávl rukou. "Něco podobnýho přede mnou ani nevyslovujte. Žádní duchové tady nejsou. A už vůbec ne duch mýho bratra. Ještě jsem je neviděl ani neslyšel. A vám se něco zdálo. Ale jestli máte ten pocit, že tu snad cosi takového je, tak můžete taky jít o dům dál. Nebo se těma domnělýma duchama můžete domluvit, aby ztichli!"
Jan se otočil na podpatku a práskl za sebou dveřmi. "Ale já si nevymejšlim!" zvolala za ním ještě.
Zaslepenec jeden. To od něj nebylo moc pěkné. Skoro si myslím, že mě snad ani doopravdy nemá rád. Jinak by jen uvítal, aby se mnou mohl navázat kontakt. Byť jen přes prostředníka, jako je baba Mlynářová. Takhle jen urazil mojí neoblíbenou, leč věrnou služebnou a vydupal ven. Je sice pravda, že já bych na jeho místě zareagoval daleko hůř. Já bych se tím ani nazabýval. Prostě slyší hlasy, tak je pod vlivem temnejch sil. Dal bych jí rovnou upálit. Bral bych to jako přiznání. Vlastně jsem si to už plánoval. Ta má ale štěstí, že jsem zemřel. Jasně, že dneska už vím, že ten, kdo žil celá ta léta v bludech a pod vlivem všeho možnýho, jsem byl spíš já. Ach ti nešťastníci, který jsem nechal sprovodit za světa. Určitě většina z nich byla nevinná.
Mlynářová si sedla na mou truhlu jen pár centimetrů ode mě. Nebyl jsem si jistý, jestli je to dobře, či špatně. Ta bedna je dost pevná. Udržela i mě za živa. Což teprv takovouhle seschlou ženu, která je o dobrou polovinu lehčí. Ale přesto... Je to moje místo na sezení. A ona mi ho zabrala. Sakra, už zase začínám? To jsem ještě neskončil s těma majetnickýma manýrama?
"Barboro," zašeptal jsem, ale ona nic. Třeba je hluchá. Však já jsem před smrtí už taky neměl sluch nijak zvlášť ostrý. Zato teď slyším až moc. "Barboro," zařval jsem a pro jistotu jsem do ní šťouchnul prstem.
Ona se otřásla a vyděšeně se dívala okolo sebe. Myslim, že vim, jak se cítí. Nejspíš jí přejel nepříjemnej mráz po zádech. Asi jako když na mě sáhne Leveš. To člověk tuším zažívá, i když je ve hmotnym těle. To, že se ocitne moc blízko nějaký temný entity či ducha, kterej není dvakrát přívětivej. A jen u dobrejch bytostí se člověk může cítit příjemně. Ohleduplnost však musela stranou. Ne, nebudu s ní mít trpělivost. Podruhý jsem do ní strčil a ona vyskočila na nohy a roztřásla se strachy. Měl jsem vědět, že na to bude reagovat takhle. Vždyť i její zesnulej manžel jistě komunikoval citlivějc. "Barboro!" rozeřval jsem se nakonec. "Vnímej mě, prosím. To jsem já. Richard Hagenhof. Já potřebuju, abys mě slyšela!"
Ona ještě víc zbledla a rozechvělým hlasem odpověděla: "Slyším. Pane Hanenhofe, já..."
Pak ale Leveš všechno pokazil. Drhnul svými dlouhýma drápama po okně, až se ozýval skřípavej zvuk.
"Ty hajzle!" zařval jsem na něj. "Já tě stejně jednou zaškrtím." To tu nešťastnici vylekalo úplně. Vyběhla s pláčem ven. Nejspíš si chudinka myslela, že křičím na ní a ten randál tomu nepřidal. Leveš se tomu jen zlovolně směje. Syčák jeden. Měl jsem mlčet. Barboru jsem tím jen vyděsil a stejně jsem si ničím nepomoh.
"Proč jsi to vlastně udělal, Leveši? "vyjel jsem na něj.
Démon mě však chytil za kotník a vlekl mě po celé místnosti. Přitom naštvaným hlasem zvolal: "Ty... ty Richarde, mi nebudeš nadávat. Je ti to jasný? Prostě nebudeš. Jsme přece parťáci, což si nepamatuješ? Ochraňujeme tu přece jen a jen tvoje peníze."
"Jenže já už ty peníze nechci, chápeš?" rozkřiknul jsem se na oplátku já, přestože se mi dělalo zle. Já potřebuju... nevím, co, ale... PUSŤ MĚ UŽ."
Leveš vycenil svoje hnusný zuby: "Jak chceš," a mrštil se mnou proti zdi. Tohle mi přece nemůže ublížit. Prostě si nenatluču.
Musím vymyslet jiný způsob, jak se spojit s tou ženskou. Přes její sny, co se jí v noci zdají. A zrovna Barbora by k tomu byla nejvhodnější. Vlastně bych jí měl nějak uklidnit. Zažila tu ohromný šok a měl bych jí to nějak vysvětlit, aby si s tím aspoň její podvědomí vědělo rady. Počkám na tmu. Samozřejmě, až bude spát. Budu zticha, abych jí nějak nedeprimoval. Kdo ví, jestli ale po dnešním zážitku usne.
***
A je noc. Temná a černá noc, jako už dlouho nebyla. I ten malý srpek měsíce byl schovanej za neprostupnýma mrakama. A všecko vypadalo tak stísněně. Za takových se usíná nejlépe. Proletěl jsem tedy o dvě patra níže do její ložnice. Barbora ležela v posteli a tiše pochrupovala. Výborně. Trochu mi však vadil Leveš, kterej mi byl v patách. Určitě to zase všechno podělá. Snad zas nebude skřípat. Aspoň, že už se mnou nechce konverzovat. Ještě, že jsem dostal ten spásnej nápad, ho ignorovat.
Snesl jsem se blíž k ní a napojil se na její myšlenky. Vlezl jsem jí do snu. Kupodivu jsem věděl jak. Jako by tohle byla moje přirozená schopnost už od pradávna. Ale já už se ničemu nedivim. I když možná ano, ale už mě máloco překvapí.
Barbora se ve svym snu nacházela na zahradě, kde okopávala záhonky. Pak nějakýmu cizímu chlapovi vynadala, že jí plivnul do košíku s jahodama. Takové hlouposti že se můžou smrtelníků zdát? Málem bych na to zapomněl.
"Barboro," oslovil jsem ji opatrně a ona se na mě otočila. Tvářila se poměrně klidně. Tedy v rámci možností. Stál jsem jí v tulipánech. Nic mi však neřekla. Za živa jsem byl přece přísnej muž, kterej sebemenší urážku či nevoli vůči svý osobě bez milosti trestal. Spíš hajzl, kterej se mstil za každej křivej pohled. Vlastně teď s odstupem času začínám litovat všech svejch zlejch činů. Byl jsem příliš velkej omezenec. A ona si ani neuvědomuje, že sní nebo že už nejsem naživu. "Barboro," zopakoval jsem. "Já jsem tě dneska nechtěl vyděsit. Víš... on totiž..."
Ona se na mě jen udiveně podívala. V tom se všechno zatočilo a ona se probudila. Jsem opět kousek nad ní a pozoruju, jak na to na ní zapůsobilo. Jak se sice tváří trochu zmateně, ale nezdálo se, že by si něco pamatovala. Jo, je jasné, že když má někdo tak měkký spánek, tak ho probudí každé šustnutí. V tu chvíli Leveš, ten darebák, začal strašně rychle lítat sem a tam a dělal průvan. To jsem tak potřeboval.
"Nech toho, prosím." zašeptal jsem téměř žalostně. Ptám se sám sebe už po sté. Proč mi jen ten pitomec nedá pokoj? Proč mi zkazí každou příležitost promluvit taky s někým jiným, než s ním, nebo sám se sebou? Proč mě jen napadlo to, že jsem vysílal tak destruktivní myšlenky, které ho ke mně přilákaly? A proč já se mu vlastně nepostavim? Ne nesmim. Když to udělám, bude to ještě horší.
Bylo mi zase do breku. Jen jsem pozoroval svou bejvalou služebnou, jak se klepe pod peřinou zimou i strachem zároveň. Koho by taky nevyděsil chladnej závan vzduchu, kterej objevil jakoby bez příčiny. Tohle byl špatnej nápad, není-liž pravda? A pak Leveš opět začal skřípat s oknem. A to už se Barbora začala modlit ke všem svatejm. Radši jsem opustil místnost. Asi by mě to stejně nebavilo poslouchat.
Ne, potřebuju jinýho člověka. Někoho, kdo má spánek tvrdej a kterej neslyší ty Levešovy výlevy. Někoho, kdo se mě nikdy moc nebál. Je vůbec někdo takovej? Tak je? Zrovna jsem byl na chodbě a při přemýšlení poletoval sem a tam. Napadl mě akorát Jan. Můj bratr, jehož přítomnost jsem nikdy neuměl náležité ocenit. A teď bych měl takhle dolejzat? Má to vůbec cenu? I jemu se musím omluvit. Provedl jsem mu pár dost ošklivejch věcí. A on to nechápe. Nerozumí mý někdejší krutosti. Musím mu vysvětlit, že kdyby mi tenkrát ten lotr arcibiskup neporadil, abych se stal inkvizitorem, že by se nic z toho nestalo. Že já nenesu žádnou vinu. Tehdy jsem byl zoufalej. Jedinou věc, kterou jsem si kdy přál, bylo stát se knězem. A potom jsem zjistil, že je to vlastně pro mě ubíjející. Že je to nuda a nemůžu ani roznášet drby po vsi. Ne, já jsem vinnej. Tehdy jsem se opravdu měl zachovat jinak. Kdybych se nenechal vyhodit z univerzity. Kdybych tam tak vůbec nešel. Jak by to vypadalo? Možná bych byl zahradníkem. V klidu a ve vší počestnosti bych rozjímal mezi kvetoucíma rostlinama, sklízel bych jablka a ořechy a možná se přece jen oženil s nějakou hodnou ženou, která by tolerovala moje divný výlevy a dovedla mě usměrnit.
Dále už jsem o ničem nepřemejšlel. Jan si přece zaslouží mojí omluvu. Vždyť jsem ho nechal mučit. Před tím se oči nezavírají.
***
Stanul jsem nad bratrovou postelí. On chrápal, jako když řeže dříví a na nočním stolku nedopitá láhev slivovice. Já toho nebožáka nikdy neměl učit pít. Teď se mi to beztak vymstí. Zvlášť teď, když se potřebuju dostat do jeho snu. A lidi, kteří před spaním vyžahnou tři čtvrtě flašky chlastu, psi opravdu mnohem tvrdějc, než ti střízliví. To by mohl být trochu taky problém. Nebude mě vnímat. Ještě že jeho děti to nepochytily.
Vměstnal jsem svý vědomí do tý prázdnoty, kterou teď místo snů měl. Nic si z toho nebude pamatovat, ale já mu to pro svůj vlastní klid říct musím.
"Honzo, vím, že jsem nikdy nebyl dobrej bratr. Že jsem ti byl špatnym příkladem. Pak jsem tě ještě málem usmrtil. Věz, že jsem tím nikdy nemyslel nic zlýho. Mylně jsem se domníval, že žiju správně. Nedocházelo mi, že tím všem ubližuji. Tedy docházelo, ale nechtěl jsem to vidět." odmlčel jsem se. Znělo to dost blbě. Asi jako v jinejch případech, když jsem se snažil být upřímnej. Nešlo mi to, protože jsem se to už dávno odnaučil.
Byl jsem zase v jeho ložnici. Bratr spal pořád dál. Možná že chrápal o něco hlasitěji. Ničeho si nevšiml. Zato Leveš byl poněkud v dobrém rozpoložení. Poletoval blízko nad mou švagrovou a vysával jí energii. Ona se ze spánku neklidně převalovala, jako by jí to způsobilo nějakou noční můru. V naději, že se toho ohavného démona na chvíli zbavím, jsem se potichu vypařil. Ocitl jsem se v přízemí. Zavítal jsem rovnou do ložnice Janova syna a jeho manželky.
Podíval jsem se na postýlku s jejich dvouletou dceruškou. Tak malé děti přece mají ještě nepokřivenou představu o světě. Když jí probudím a ona mě vycítí, třeba rovnou pochopí bez jakýhokoliv složitýho vysvětlování, o co mi jde.
"Dítě, vstávej. Maruško, probuď se. To jsem já strýček... prastrýček Ríša." Přece jen bych toho měl nechat. Ona je stejně k ničemu. Nikdy by nikomu nedokázala říct, že jsem se s ní snažil navázat kontakt. Navíc ona mě stejně neměla moc ráda. Jako všichni z mý rodiny.
"Děvčátko," zkusil jsem to ještě jednou. "Koukej se vzbudit. Oni si tu všichni drze spí, zatímco já tu trpím. Ať si taky trochu užijete nočního bdění," zvolal jsem podrážděně do tmy.

V tom se Maruška rozbrečela. Řvala jak tur, až to probudilo její rodiče. Její matka hned přiběhla a začala jí utěšovat. Otec ještě seděl a protíral si oči. Nejspíš spoléhal na to, že jeho žena to zvládne. Jenže dítě bylo k neutišení. Po chvíli byl na nohou celý dům. Pár lidí nalezlo až sem. Dokonce Jan, jeho manželka Božena a Barbora, která do vřavy vyjekla: "V tomhle domě jsou ďáblové. Je to tu prokletý. Zachraň se, kdo můžeš." Božena ji vzala kolem ramen. Sama vypadala hodně vyčerpaně. Jan se držel za hlavu, v tváři měl bolestivej výraz. Asi kocovina. Nad tou vší hysterií a potichu vznášel Leveš v celé své hrůzostrašnosti. Už se nespokojil se mnou a s příležitostnejma návštěvníkama mýho pokoje. Teď už má dost síly na to, aby moh ovládnout celej dům. Na to já se nebudu dívat. Vrátil jsem se tedy ke svý truhle a naslouchal hluku, který se zhruba za necelou hodinu uklidnil. Přesto tu ale vládlo nesnesitelný napětí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 9. prosince 2016 v 15:40 | Reagovat

Já byla též na ulici. Smutný díl...až se mi chtělo brečet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama