Také můžete navštívit můj druhý blog


3. kapitola - Richardovy vzpomínky

17. listopadu 2016 v 15:11 | Raja Luthriela |  Na hranici smrti


Richardovy vzpomínky

Uběhlo už mnoho týdnů. Asi tak šest, nebo sedm. Vůbec nevím. A já tu pořád ještě jsem. Ve svym pokoji. Démona Leveše mám zavěšenýho na krku a za žádnou cenu se mi ho nedaří setřást. Vlastně už se o to ani nesnažím. Táhne mě k zemi, rozvrací už tak moji chabou morálku a po každym pokusu o sebemenší odpor je to jenom horší. Vždycky to skončí neúspěchem. A vlastně nemám už ani sílu se s ním přít. Ano, jsem slabej a on mě vysává, jak to jen jde. Mě a ještě živé lidi, kteří sem chodili po mě uklízet. Ale moc dlouho tu nikdy nepobyli. Asi jim taky bylo špatně z toho stísněnýho ovzduší. Dokonce i oni dokážou vycítit, že něco je v nepořádku. Jenom čekám, až přijdu o svou vlastní důstojnost a identitu. Ničíme ty mé návštěvníky spolu a to je na tom to nejhnusnější. A je mi z toho všeho smutno a na blití.
Proč mě vlastně Leveš nenechá v klidu? O co se vlastně snaží? Vychovat si ze mě něco podobnýho, jako je on sám? Bezcennou existenci bez špetky svědomí? To jako vážně? Já jsem přece lidská bytost. Nesmí se mu to podařit. A zlato ať si vezme ďas. ˇsi ho každý strčí někam. Stejně si už nikdy nebudu moci nic koupit. Stejně to nepotřebuju. Proč jsem to ke všem čertům nepoznal dřív? Vše je najednou tak zbytečné a prázdné.
Vím, za života jsem byl svině a často ještě horší. Zaslepenec, paranoik, fanatik a snad i psychopat. Pohled na trpícího mi dělal dobře. Jistě už tenkrát na mě démoni měli vliv a našeptával mi neplechy. Obestřeli moje srdce temnotou. A vlastně si za to můžu sám. Kdybych se tenkrát jen nestal inkvizitorem. Spíš bych měl říct, kdybych jen nebyl takovej… Ani nevím jak to nazvat.
Já chtěl bejt tenkrát knězem. Vlastně jen z čirý zbabělosti, protože jsem se děsil toho, že jednoho dne budu muset žít rodinnej život. Měl jsem pocit, že by mě to ubíjelo a velký myšlenky by přišly nazmar. Chtěl jsem tenkrát změnit svět k lepšímu. Skutečně chtěl. Jenže na univerzitě jsem propadal, a když mě odtud vyrazili pro jednu pitomost, skončil jsem na dlažbě. Bez peněz, bez domova, bez útěchy a sám. Strašně dlouho jsem jen tak bezcílně bloudil po městě. Byl jsem nucenej živit se různě. Žebráním, občas i krádežemi. A já si tenkrát přísahal, že tohle už nikdy nesmím zažít. Domů jsem se nevrátil jako kněz, nýbrž jako lidský vrak, který už dávno propadl deziluzím. Tehdy jsem zanevřel na celej ten prašivej a mizernej život a začal jsem pít. No nemusel jsem, ale ono se to tak blbě zvrtlo. A svýmu o deset let mladšímu bratrovi jsem šel špatným příkladem. Bratrovi, kterého jsem už několikrát málem připravil o život, a on mě přesto má svým způsobem do dnes pořád rád. A já hlupák si toho nikdy nevšimnul.
Rodiče mě tenkrát po asi dvou letech vyhodili z domu. Když na vzdělání se nehodím, na řemeslo taky ne. A do armády by mě nevzali. Na to jsem byl strašně velkej rebel a alkoholik. Tak co se mnou? Dnes je chápu. Tenkrát ne. Vynutil jsem si od nich ještě pár zlaťáků a odjel zpátky do hlavního města. Do města, který mně zničilo život a který mi ledacos dlužilo a co jsem chtěl zpět. Normální život. I co čert nechtěl, stanul jsem přede dveřmi domu tehdejšího starýho arcibiskupa. Stráž mě k němu nechtěla pustit, ale když jsem jim zalhal, že jsem jeho nemanželským synem a že by někoho mohlo šeredně mrzet, kdybych tuto informaci rozšířil dál, nechala se obměkčit. Jeden z těch mužů mě milostivě zavedl až do jeho pokoje a nechal nás tam o samotě.
Arcibiskup byl odporný člověk. Měl takový zelený vypouklý oči s šílenym výrazem a na tvářích jizvy po neštovicích. Obočí vypelichané a řídnoucí vlasy mastné, až hanba. Jistě se už týdny nemyl, ale všechno zamaskoval silnými parfémy. Vlastně nezamaskoval. Voňavka s jeho tělesným smradem mi způsobovala nevolnost. Ano, až tak na mě působil.
To jsem ho prosil o to, aby mi dal nějakou práci ve svym úřadě. Že sice školy dokončený nemám, ale že umím číst a psát a že bych moh dělat třeba písaře, nebo něco takového. Byl jsem sice vždycky hrozně línej, ale překonal bych se. A to myslím vážně.
Vlastně to dopadlo líp, než jsem čekal. On opravdu uvěřil, že jsem jeho synem. Vyklopil mi, že se skutečně kdysi zaplet s jakousi ženou z mé vsi, která měla čirou náhodou úplně stejný jméno, jako moje matka. Ach bože, teď to vidím jasně. Nejsem synem svého otce, ale toho hnusného arcibiskupa, kterému jsem trochu i podobný. Fuj. A já furt, proč mě doma měli méně radši, než mýho bratra. Byl jsem nevlastní. Vlastně nechápu, jak s ním moje matka mohla zplodit potomka. Co jí vedlo k tomu, aby se s ním vyspala? Snad jí on neznásilnil? Jinak bych si totiž nic takového nedovedl představit.
Zkrátka mi nenabídnul místo písaře. Předčil však veškerý mý očekávání. Zfalšoval pro mě diplom s tím, že teď z fleku můžu dělat kněze. Rovnou mě i na něj vysvětil. A pro jistotu mě ještě pozvracel. Nejspíš taky přebral a nějak mu to nesedlo. Stává se. Pak mi poradil, abych jel někam, kde mě nikdo nezná, aby se snad nerozšířilo, že jsem nedostudovanej podvodník. Znáte to. Lidi by se začali pídít po pravdě a byla by to zbytečná ostuda pro nás pro oba. Mám já tohle zapotřebí?
Učinil jsem tak. Dostal jsem pod křídlo moc krásný kostelík v malebné vesničce, kde lidé byli milí a hodní. Jenže po chvíli to tam byla nuda. Málokdo si dokáže představit. Pravidelně v kostele odříkávat nazpaměť nějaké blbosti latinsky, kterým jsem mnohdy nerozuměl ani já, dát lidem hostii a sám pak vypít pohár vína. Dost krutý pro člověka, který se snažil přestat chlastat a chtěl jít do sebe. Dost krutý pro lidi, kteří se nechtěli smířit s pouhým sucharem, který nemohli ani zapít. Proto asi taky hodně lidí zběhlo k husitům.
A ve zpovědnici to bylo taky mizerné. Chodili mi tam lidi, kteří vyprávěli o tom, že ztropili v hospodě nějaké nepřístojnosti, že zhřešili s tímhle a s tamtím, že ukradli z vinice pár hroznů. No kdo tyhle krávoviny má od rána do večera poslouchat?
Já měl přístup k těm nejšílenějším drbům 'kdo s kým a proč' a nemohl jsem je nikomu říct. Zešílel bych z toho. Je jasný, že po těch pěti letech jsem opět jel za mým známým arcibiskupem, kterej se už stal kardinálem, že dráha duchovního pastýře mi nesvědčí a že bych chtěl od života něco navíc. Jakési zpestření. Doporučil mi, abych si taky našel nějakou tajnou milenku. Že by to šlo i u mě. Ale když jsem se mu zmínil, že ženy nesnáším, tak mi poradil, abych napsal list do Říma, jestli bych nemohl dělat inkvizitora. Že je to vhodná práce pro člověka, jako jsem já. Sice jsem si v duchu ťukal na čelo, ale poslechl jsem ho. Pořád lepší, než kdyby se mi skutečně za pomocí uplácení dostal do postele ženskou, se kterou by se mi podařilo zplodit stejnýho zoufalce, jako jsem já. Ne, to jsem nemohl dopustit.
Věřil jsem tenkrát, že inkvizice dělá správnou věc. Že zbavuje svět všech živlů, který by mohli narušovat církev i společnost. Dojel jsem tedy až do Říma osobně a spravil papeže o svých záměrech. Samozřejmě jsem zatajil to, že nemám dokončený studia. Řek mi, že jsem ani za ním jezdit nemusel a stačilo poslat list, ale že tam nějakou dobu můžu zůstat. No jasně, že jsem nabídku přijal. Naučil jsem se tam lepší latinsky a pochytil jsem dokonce i základy italštiny. Docela jsem se tam snadno domluvil. Oni se ti dva jazyky zas tolik neliší. A nakonec jsem zjistil, že je to velice přívětivý místo plný podivnejch existencí, jako jsem já sám. Asi po půl roce jsem se nakonec i s potvrzením, že můžu být inkvizitorem, vrátil do vesnice, kde jsem dělal kněze. Už tenkrát mě nahradili tím Lorencem. Tentokrát jsem ale začal se sledováním lidí, jestli nedělají něco podezřelýho. Věru jsem je nenachytal při ničem nelegálním. Chodil jsem všude možně, dohadoval se s členama soudního tribunálu, které jsem sehnal, kde se dalo. Málem bychom se ponořili do stejné bídy, v jaké jsem byl já sám na začátku. To jsem nechtěl. Přísahal jsem si, že už nikdy neskončím na ulici.
Přečetl jsem si proto ještě jednou knihu Malleus maleficarum, abych zjistil, z čeho ten dobrotivej a bohabojnej lid obvinit. Nikdo není bez hříchu. A z toho jsem chtěl vycházet. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že každej si za své hříchy zaslouží upálení za živa. Že všichni jsou přisluhovači Ďábla, jenom já jsem svatej. Mě už neinspirovala jenom bible, ale něco ještě daleko horšího. Musel jsem se naučit nenávidět, abych oblbnul svoje svědomí. A jeho poslední zbytky jsem utápěl v alkoholu a dobrém jídle. Ostatně jako vždy, když jsem byl nucen dělat něco, co není mojí přirozeností. To proto, aby se to nakonec mou přirozeností stalo. Zničil jsem sám sebe a stal jsem se zrůdou.
Když už nějací lidé už byli dávno odsouzeni a jejich pozemky připadly církvi. Tedy valná většina z nich mně, tak jsem je prodal a jeden pěkný jsem si nechal. Vystavěl jsem si tam velké sídlo o čtyřech patrech. I s krásnou zahradou. Později jsem si začal platit i služebnictvo. A protože jsem si tam i přesto cítil sám, tak jsem si tam pozval bratra Jana i s jeho manželkou Ludmilou a dvěma malými syny. Kdybych jen věděl, že mi začne tak horlivě promlouvat do duše. Vím, chtěl mi říct pravdu, jenže tu jsem právě nikdy slyšet nechtěl a nemoh. Já se snažil zapomenout na to, že kdysi jsem snad byl člověkem i na svou vlastní existenci. Zapomenout na to, co jsem teď. Ze mě samotného se mi zvedal žaludek. A měl jsem ze všeho depresi. Hlavně ze své práce. Přál jsem si proto vždycky, aby mi to všechno bylo jedno. Což se mi v podstatě pozdějc i splnilo. Z oblíbenýho lehce zadumanýho faráře se stal nenáviděnej inkvizitor známej široko daleko. Ano, lidé mě nesnášeli a já blázen si namlouval, že je to proto, že nemají čisté svědomí. Ach já byl tak naivní. Proč jsem si toho všimnul až pár týdnů po smrti? Proč jsem si to neuvědomil dřív? Proč jsem tak duševně zmrzačil sám sebe a ostatní okolo sebe? Můžu to všechno ještě nějak odčinit? Asi ne. Kdybych já se aspoň tenkrát nerozhodl zůstat tady ve světě živejch. Bylo by všechno jiný. Možná by mě stihnul spravedlivý trest, ale nemusel bych prodlévat v místech, kde už dávno nemám co dělat. Stejně tohle je taky skoro očistec. Peklo hadr. Ať už mě ten Leveš pustí. Nemůže mě tu přece držet proti mojí vůli. Jenže já se vzdal. Nebojuji s ním. Smířil jsem se svým způsobem s jeho přítomností. Takže asi může.
A stejně za všechno může arcibiskup-kardinál. Kdyby mně tenkrát neporadil, abych se přidal k inkvizici. Kdyby mi řekl, abych v té vsi zůstal jako nevýrazný farář a dál dělal svojí práci, tak bych nikdy takhle neskončil. Neměl bych bohatství a neměl bych k čemu přilnout. Ano, je to jeho chyba. Jenom jeho.
Dny tu byly bezútěšné a noci, které jsem takřka vždycky probrečel, ještě horší. A pořádně nahlas. Jasně že jsem propadnul beznaději. Kdo by taky ne? Možná mi přece jen chyběla lidská společnost. Někdo normální, kdo by se mnou prohodil pár slov a zase mi dal pokoj. Leveš na mě jen nadává, anebo pro jistotu jen vrčí. To jsem to dopracoval. I jeho už štvu. Tak je to. Já ho taky nesnáším. A už začínám pociťovat nenávist i vůči tý truhle. Je vlastně úplně hrozná. Neživé dřevěné květy na ní namalované jsou jen pozlátko. Tolik zla už se kvůli penězům stalo. A nejen kvůli těm mým. Ach, kdybych měl ještě šanci vše odčinit...
"Máš myšlenky, které se mi vůbec nelíbí, Richarde," prskal mi Leveš do ucha. "Ty si myslíš, že já nepoznám, když přemýšlíš o blbostech? Ale jen si klidně nenáviď, sebe, to zlato, mě, tuhle místnost i všechno ostatní. Docela to vítám. Nenávist a zloba je taky silné pouto."
A to je další věc, která mi vadí. Jak jsme s tím démonem tak často po spolu, tak jsme schopni rozeznat pocity toho druhýho. On do mě vidí, jak do otevřený knihy a já vnímám jeho čistě temnou podstatu a touhu mě ovládat. A nejstrašnější je, že se mu to občas daří. Aaaa, já už to nechci.
Navíc, zdá se to jen mně, anebo je ten démon větší a zřetelnější, než když jsem ho viděl poprvé? Je to možný. Přece jenom se na mě přiživuje. Proč mě tu s ním všichni jen nechávají samotnýho?
Ale stejně bych o ně nestál. Vlastně jsem svým způsobem spokojen. Ale přece jenom... Moment...
Jde sem Jan s nějakou hodně starou ženskou. Copak tu asi chtějí?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 9. prosince 2016 v 15:15 | Reagovat

Krásně napsáno. Nemám slov.

2 Vera Vera | Web | 27. ledna 2017 v 19:00 | Reagovat

Líbí se mi, jak na Richardově osudu ukazuješ, že žádný člověk není skutečně...zlý už od samého počátku a že bychom toho člověka nejdřív měli poznat více, i s jeho minulostí, než ho úplně odsoudíme za jeho činy...nebo to na mě z Richardovýh vzpomínek alespoň tak působí :)

Je zvláštní, jak člověk dojde k takovému prozření, že materiální věci, jako zmíněná truhla se zlatem, jsou mu nanic, jak je všechno prázdné, a jak se celý život choval zle a hříšně...až na sklonku života, nebo v tomhle případě až několik týdnů po své smrti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama