Také můžete navštívit můj druhý blog


2. kapitola - Dumání nad truhlou

14. listopadu 2016 v 21:41 | Raja Luthriela |  Na hranici smrti
Víte, už nesčetněkrát jsem přemýšlela, kde by se tento příběh jako měl odehrávat. A přišla jsem na to. Na začátku 16. století v nějakých paralelních jižních Čechách.
A taky jsem zjistila to, že povídku zatím nemusím ani moc měnit. A snad by to bylo i nefér. Že stačí občas přidat, ubrat či změnit nějakou větu. A připsala jsem prolog. Akorát ty kapitoly jsem musela převést do větší nespisovnosti. To abyste věřili, že on je ten Richard fakt buran, co vzešel z té nejzapadlejší vesnice. Jestli zůstanou v nezměněné podobě jen s opravou způsobu mluvy i další kapitoly, to ještě nevím.




Dumání nad truhlou

Jo, to už je hodně let. Tu truhlu na peníze jsem nechal vyrobit u jednoho staršího řezbáře. Sketa chlap. Udal mi tři svý bratrance. A když jsem je nějakou dobu vyslýchal za pomocí palečnic a španělských bot, tak přileze, že mi právě tuhle truhlu dá zadarmo a že ještě prodal svou střechu nad hlavou, aby mě penězma z toho kšeftu uplatil. Prosil a bědoval, abych ty jeho prokletý příbuzný propustil. Naříkal a na kolenou klečel, že to tak nemyslel. Že ho naštvali a že je chtěl jenom postrašit. Nevěděl, že to jeho oznámení vezmu tak vážně a že je doopravdy podrobím právu útrpnému, abych zjistil, proč spolu v noci u šibenice všichni obcovali až do rána.
Blbec. Já se velmi pečlivě zabejvám všema udáníma. Dělá, jako by to nevěděl.
Řezbář mi odpřísáhnul, že prve lhal a že bratranci jsou nevinní. Víte co? Uvěřil jsem mu. Člověk, který chce darovat tolik zlaťáků mé osobě je jistě veskrze dobrý. Poslal jsem je všechny domů. Vykoupil je z jejich těžkých hříchů a jistě jsou pod ochranou
Zlému osudu stejně neunikli. Jeden stejně zhebnul hned příští tejden a druhýmu museli amputovat nohu. A ten třetí? Ten snad přežil všechno bez úhony, ale šílený je z toho do dnes. Myslím, že snad i skočil do rybníka, ale lidi ho vytáhli a přežil to. A samotný řezbář potom šel po žebrotě. Stává se. V ráji jim to budiž vynahrazeno.
To ale nemění nic na tom, že ta truhla je vážně strašně krásná. Takovou má vskutku málokdo. Truhlu s penězma, na kterejch ulpěla krev. Málem by se ve mně hnulo svědomí. Ne, tomu já se nikdy nepoddám. Zničilo by mě to.
Náhle jsem zaslechl kroky. Nastražil jsem uši. To je můj bratr. Poznám to. Vždycky tak funí do schodů. Cha, vždycky mi vyčítal můj způsob života, kterej byl, pravda, poněkud zhýralej, a přitom on není o nic lepší. Že já byl opilec? A kdo proboha chlastal skoro vždycky se mnou? On. A že já trpěl obžerstvím? To jako vážně? Možná trošku. Zato on si nejmíň čtyřikrát do tejdne o půlnoci vstal a ve špajzu sežral vždycky kilo šunky na posezení. Nebo škvarky. Jeje, ten dokázal spořádat škvarků, když byla zabijačka. Já jsem ho tam několikrát přistihl. Ještě že mi nechal pivo a mojí medovinu. To je hlavní. A taky tu dobrou zakysanou smetanu. No zkrátka byl skoro stejně tlustý, jako já. Sakra, ten bude mít mrtvici v příštích pěti letech taky. Možná jen to, že se občas trmácí na procházky, mu prodloužilo život. Ale na dlouho věru ne. Cítím to.
A ještě někdo jde s ním. Kdo pak to asi může bejt? Jen doufám, že nebude chtít moje zlato. Ach, to bych nepřežil. Je to jediná moje potěcha. Věci, kterejma se obklopuju, mi nikdy nevrazili kudlu do zad. Lidi ano, protože jsou to svině.
Slyšel jsem vrznout dveře a vstoupil sem skutečně můj bratr Jan a s ním šel farář Lorenc. Divná to figura. Prakticky jsme se nikdy neschodli na tom, jak zacházet s těmi čarodějnicemi a čaroději. On by jim nejraději všechno odpustil. Vždycky jsem měl podezření, že je s nimi spolčený. Bože, kdybych měl možnost, ještě nějakej čas žít, napsal bych do Říma.
"Tak tady to je, svatý otče. Peníze mýho zesnulýho bratra. Ani po hodinách hledání se nenašla závěť. A je pravda, že mi mnohokrát naznačoval, že by to všechno viděl raději na dně rybníka, než v mých rukou. Nechám si jen tolik, abych moh zaplatit jeho pohřeb a spravit tu díru ve střeše. A zbytek přenechám církvi."
Když jsem to uslyšel, braly mě mrákoty, ale jen tak tak jsem se zatím udržel v klidu. Církev má přece bohatství dost. Nepotřebuje ještě můj majetek. Prostě ne. jako by mi ho nemohli nechat.
A Lorenc si jen mnul ty své upocené ruce: "To je chvályhodný nápad, pane Hagenhofe. Bůh vám to zaplať na stotisíckrát. Velmi chvályhodný. Náš kostel potřebuje nový hedvábný koberec. Ten starý už je takový vybledlý a olezlý. A taky by mi slušelo nějaké lepší roucho. Abych nedělal někde na tržnici ostudu, až si budu kupovat kůži na nové boty."
No tohle. To bych ty zlaťáky viděl raději ve vlastnictví mého bratra, než aby si za ně tenhle arogantní hňup kupoval nepotřebnou veteš.
"Ty mrzáku," procedil jsem skrz zuby. "Ty se tady snažíš mluvit spisovně a usmíváš se jak měsíček na hnoji." Nemysli si, že nevím, jak nadáváš, když zakopneš o ten svůj - jakže jsi to říkal - olezlej koberec. Ježiši, vyhoď ten zablešenej hadr a novej tam už nedávej.
Do místnosti vešli dva silní chlapi a koukám, jak mojí truhlu nadzvedávají, jak jí pomalounku nesou pryč. Ta je moje. Jenom moje. A já je nemůžu zadržet. Nevidí mě, neslyší mě. Hmotný tělo nemám, takže je nemůžu ani kopnout. Svinskej život! Svinská smrt!
I z plna hrdla jsem vykřiknul a dal jsem do toho všechny svý pocity, co jsem v sobě měl: "Kéž je toto zlato navěky prokleto. Nikdo ho nikdy nevynese z tohohle pokoje. Nikdo!"
Náhle kolem udělalo o poznání chladnějc. Jedna jediná pochodeň, co hořela na stěně, se zapraskáním zhasla. Jan zhlednul a farář se začal divoce křižovat. Ti dva siláci položili truhlu a vzali nohy na ramena. Až takovýhle to mělo účinek, jo?
"Bravo," ozvalo se kousek ode mě, až jsem nadskočil. "Pravě se ti podařilo proklít tvůj vlastní majetek. Máš radost?"
Otočil jsem se. Vedle mě se vznášela bytost s velkýma červenýma očima a s drápama na rukou i na nohou. Byla hrůzostrašná. A vůbec se nepodobala těm andělům, co jsem podkal dřív.
"Kdo jsi?" roztřás jsem se. Tohle nevypadalo dobře. Co jsem to zase proved? Ale snažil jsem se zachovat klid. "Snad sám Ďábel?"
"Vypadám tak? Ne, Ďábel by se s tvou nicotnou existencí ani nezabýval. Ale nesmutni. Já ano!" šklebilo se to na mě a natáhlo ke mně pařát.
Vznesl jsem se a skrčil se do rohu místnosti. A přesto jsem věděl, že je mi to k ničemu. Že mi ten tvor stejně ublíží. Co by mu taky zabránilo v tom, aby mi mojí duši rozsápal na cáry?
Vzal mě za nohu a stáhl mě zpátky: "Mě neunikneš, Richarde. A vlastně to ani nemáš za potřebí. Ptám se tě po druhé. Máš radost z toho, že sis proklel vlastní zlato?"
"To samozřejmě ano," vyprskl jsem. "Jsem rád, že už mi ho nebude nikdo krást. Je prostě moje. Jenom moje. A nehrab na mě a odejdi. Tohle je můj dům."
"Já samozřejmě neodejdu. Nechce se mi. Víš ty vůbec, milý Richarde, jak funguje prokletí?" měl chraplavý hrdelní hlas.
Já jen na tu bytost civím a čekám, co se dozvím dál.
"Utvoříš si v hlavě myšlenku. Dost destruktivní a z lidského pohledu temnou myšlenku. A myšlenka je energie. A tu upřeš na nějaké konkrétní místo či osobu. V tvém případě na tuhle truhlu. A ta destruktivní energie tam pořád ještě je. A může tam vydržet i celá staletí."
"Výborně," procedím já skrze zuby. "Tak dlouhou dobu bude moje truhla nedotčená."
"Neraduj se, Ríšánku. Každá legrace taky něco stojí. Ale nemusíš se tím znepokojovat. Víš, nás démony přitahují lidé, jako jsi ty. Ať už s tělem nebo bez těla. Lidé zlí a nectní, vrahové, zloději, ti, kteří se vyžívají v lidském utrpení, ti, kteří se poddávají mnoha neřestem a v neposlední řadě ti, kteří rádi všechno proklínají. Přitahuje nás ta temnota v nich, kterou ještě přiživujeme. Zároveň však posilujeme jejich vlastní strach. A tak z lidských duší děláme trosky."
"Ne, už mlč, vykřikl jsem. Kašlu na zlato, už nechci být v tomhle pokoji! Já nejsem vrah, zloděj ani nic z toho, co jsi vyjmenoval. Já jsem Inkvizitor. A to velmi po kraji váženej." chtěl jsem odletět pryč, ale on... ten démon mě za nepříjemně skřípavýho smíchu už zase držel. Zmítal jsem se, házel jsem se sebou. Jeho sevření však neustoupilo. Co budu dělat?
"Budeme tu navěky spolu, Richarde. Jen ty, já a tvoje peníze. Podívej, ani tvůj bratr a ten farář už tu nejsou. Mají taky nahnáno. Já ti pomůžu ohlídat tento pokoj. Společně to dokážeme."
Tak a teď jsem věděl, že je opravdu zle. Ano nakonec jsem se mu podvolil. Přece jen účel světí prostředky. Co na tom, že budu jednat prostřednictvím démona? Nebo že démon bude jednat prostřednictvím mě? Ach, kdybych jen tady byl sám. Mohl bych dál dumat nad světem i životem. Naříkat pro malichernosti a rozčilovat se nad každým, kdo mi sem vleze. Ale nyní vím, že sám už nikdy nebudu. Že mám poněkud tvrdohlavého společníka a že se s ním tedy budu muset smířit. Že se s ním musím skamarádit, jinak kdo ví, co by se stalo.
"Ty, démone? Jaký je tvý jméno?" zeptal jsem se po chvíli.
"Proč se ptáš? Co máš za lubem?" naježil se on. "Mě nepřesereš, Richarde. Na to nemáš."
"Já jen, že když jsme teď parťáci, tak…" nedokončil jsem větu.
Démon se radostí zatetelil. "Sám mi dej nějaké jméno, jestli můžeš."
"No, já nevím…" znovu jsem si to stvoření prohlédl. Je takové divné. Takže k němu patří i netradiční jméno. Nějaké vymyslím. Zaměřím se tedy na jeho podstatu. Je to v podstatě parazit. Syčák živící se životní silou ostatních. A jaké znám parazity? Farář Lorenc, blecha, pijavice, veš... "Leveš!" vykřikl jsem.
"Óóó, to je krásné jméno. Já věděl, že jsi formát, Richarde. Hned jsem věděl, že s tebou bude snadné pořízení." Znovu se šíleně rozchechtal a mě zůstaly jen oči pro pláč.
Démon Leveš se omotal okolo mě. Objal mě a pořád mi něco šeptal do ucha. Docela tiše, skoro až sladce: "Věř mi, učinils správné rozhodnutí. Ty samozřejmě děláš jen správně rozhodnutí. Spojme se tedy v jedno. Není to těžké. Budeme pak jako jedna bytost. Zabereme méně místa. Však já vím, jak rád šetříš prostorem. Že jsi nikdy nevlastnil zbytečné věci. Že se tvůj život točil jen okolo toho, u čeho máš pocit, že to potřebuješ. A mě potřebuješ. Zůstaneme neodděleni. Učiň tedy znovu správně rozhodnutí znova. Staňme se jedním."
"Já to ale nechci," zašeptal jsem sotva slyšitelně. "Nechci to. Nepřemlouvej mě. Stejně to nejde, spojit se tak, jak to popisuješ ty. Nemůžeš spojit dvě duše v jednu."
"Já nejsem duše, ale démon," zavrčel na mě a přitiskl mě ke zdi, až jsem se začal skoro dusit. "Ty mi nebudeš říkat, co jde, anebo nejde. Prostě nebudeš. Jinak tě stáhnu do Pekel a tam se o tebe postarají ti horší, než jsem já. Budeš se škvařit v kotli tak, jak to káže tvoje víra. To chceš? Jsi těžký hříšník. Nemáš šanci na spasení. Nebo budeš navěky bloudit světem živých."
Neměl jsem věru sílu odporovat. Jen jsem neznatelně přikejvnul na znamení, že chápu. Že chci zůstat tady. Něco mi říkalo, že mě tam stejně nemůže stáhnout, pokud já nebudu chtít, ale přesto... Možná bude lepší s ním vůbec nemluvit, nevšímat si ho. Třeba ho za chvíli začnu nudit a opustí mě sám.
Leveš uvolnil svoje sevření a já jsem se odplazil znova do toho nejvzdálenějšího kouta. Takovej teď bude můj život?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 16. listopadu 2016 v 5:50 | Reagovat

Tak na tohle si musím někdy udělat čas. Líbí se mi, že se děj neodehrává někde v Americe, ale u nás v Čechách.

P.S. Děkuju za návštěvu na mém blogu a za tvé názory.

2 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 9. prosince 2016 v 14:54 | Reagovat

Nádherné! Moc se mi to líbí! Jo to sedí na démona bolesti. Démoni už jsou takový.

3 Vera Vera | Web | 25. ledna 2017 v 23:05 | Reagovat

Jaké znám parazity? Farář Lorenc :D :D :D :D tak to né :D tahle věta mě obzvlášť rozesmála.
Líbí se mi na téhle kapitole jak je tam hezky zachycené to bohatství a přepych cirkve a stejně jako Pihovata voliče obzvlášť oceňuji zvoleni českých jmen na úkor těch anglických nebo fantasy. Člověk by i věřil ze se to muže dít v oněch nastinenCh jižních Čechách, jsi odtamtud, ze sis zvolila právě toto prostředí?

4 Vera Vera | 25. ledna 2017 v 23:06 | Reagovat

[3]:pihovatá vopice (blbá autokorekce...)

5 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 26. ledna 2017 v 20:18 | Reagovat

[3]:  Ta věta rozesměje i mě. Vím, že je trapné smát se svým vlastním vtipům, ale někdy si člověk nemůže pomoct.
Ano, jsem z jižních Čech. I když teda v povídce není znázorněné žádné reálné místo, které by pro mě něco symbolizovalo.

6 Vera Vera | Web | 26. ledna 2017 v 23:09 | Reagovat

[5]:  když je ten vtip dobrý, tak to trapné není :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama